starší články

Loučím se!

8. dubna 2011 v 20:28 | forusrakos
Jistě jste si všimli, že poslední dobou vůbec nepíšu a ani jinak se o blog nestarám. Nedávno jsem hodně přemýšlel a došel jsem k názoru, že nejlepší by bylo vůbec úplně celý blog zrušit. A to z těchto důvodů:

1. mám čím dál méně času na psaní
2. uvědomil jsem si, že psaním článků a vůbec věcí kolem blogu věnuji příliš mnoho času, který bych mohl trávit mnohem užitečněji
3. psát blog už mě nebaví

Děkuji všem blogerům za to, jak mě mezi sebe přijali a také za to, jak často můj blog navštěvovali a komentovali. Také bych chtěl poděkovat všem návštěvníkům obecně za to, že i při mém krátkém účinkování na blogu to tu hodně navštěvovali, vždyť na blog přijde denně kolem 150 lidí!

A ještě jedna zpráva na konec. Nerad ničím celou tu práci, ale nechci to tu nechávat, když se o to nestarám. Pokud by měl někdo zájem o přenechání celého blogu, rád mu vyhovím, s tím že si může blog, články, rubriky atd. jakkoli upravit. Nepočítám ale s tím, že by se někdo takový našel a tak nejspíš blog do pár dní zruším. Kdykoli si ale najdu čas, navštívím všechny blogy, které jsem měl v oblíbených.

Unikátní fauna Galapág

26. března 2011 v 13:29 | forusrakos
  • Galapágy jsou velmi známé ostrovy v Tichém oceánu patřící Ekvádoru. Jsou známy díky svému endemitickému zvířectvu, my si ale nejprve řekneme něco o jejich poloze a geologické historii. Galapágy leží přímo na rovníku asi 1000 km od pobřeží Ekvádoru. Své jméno dostaly podle jednich z bizarních obyvatel ostrova. Galapágo je totiž španělské označení pro želvu, ve volném překladu tedy můžeme říct, že Galapágos znamená želví ostrovy. Tvoří je 19 velkých sopečných ostrovů, například Isabela, Fernandina, Santa Cruz, Santiago, Santa Cristóbal nebo Floreana, a také spousta menších ostrůvků. Galapágy jsou poměrně mladé ostrovy. Nejstarší ostov byl vytvořen před 5,5 miliony lety, nejmladší asi před 3 miliony lety. Ostrovy totiž tvoří stále se obnovující pás. Na západě vznikají nové ostrovy, které putují k východu, kde za miliony let zanikají. Takto pokračuje koloběh pořád dokola. Galapágy jsou jen řídce osídleny, žije tu asi 31 tisíc lidí. Nejlidnetější je ostrov Santa Cruz, kde je také největší město - Puerto Ayora. Hlavní město Puerto Baquerizo Moreno leží na ostrově Santa Cristóbal. Na většině ostrovech vládne suchu a černé lávové skály. Jen na některých sopkách je lesnatý porost. Za objevitele Galapág je považován Tomáš z Berlanga, ten na ostrovy náhodou narazil zjara roku 1535. Roku 1835 tu Charles Darwin strávil 6 týdnů pozorováním živočichů a výsledky jeho galapážského pozorování posloužily s mnoha dalšími pozorováními jako předloha pro světoznámé teorie.
satelitní snímek Galapág → zdroj
  • Hlavním důvodem proč jsou Galapágy tak známé je, že tu žijí podivně vyhlížející endemitická zvířata - především pak plazi. Mezi nejznámější tu patří leguán mořský (Amblyrhynchus cristatus). Jedná se o jediného mořského ještěra na světě. Aby se mohl potopit do moře, musí se slunit na skalnatém pobřebí, jinak by pod vodou mohl podchladnout. Dokáže se ponořit až 12 m hluboko, většinou se však zdržuje ve slunných mělkých vodách, kde hledá svou jedninou potravu - řasy. Samci mořských leguánů jsou známí pro svou agresivitu, která ještě narůstá v období páření. Dalším dobře známým galapážským plazem je želva sloní (Geochelone nigra). Je to největší současná suchozemská želva, dorůstá délky až 1,2 m a hmotnosti 200 kg. U želv sloních rozlišujeme dva typy krunýře. Prvním typem je sedlovitý krunýř, ten umožňuje želvám zvednout hlavu do výšky a spásat tak i vyšší vegetaci. Druhým typem je klenutý krunýř a ten želvám umožňuje spásat jen pozemní potravu, protože nemá dutinu, kde by mohla želva zvednout svůj krk. Kromě leguána mořského a želvy obrovské tu žije ještě dalších 18 druhů ještěrů, 5 hadů a několik mořských želv.
kolonie vyhřívajících se leguánů mořských → zdroj
želva sloní se sedlovitým krunýřem → zdroj
  • Rovněž ptačí říše zažívá na Galapágách svůj velký rozmach. Mezi nejvýznamější druhy patří tučňák galapážský (Spheniscus mendiculus), což je nejseverněji žijící druh tučňáka. Zároveň také patří mezi nejmenší druhy. Může tu přežívat, protože tu studené proudy ochlazují jinak teplou vodu. Ze západu sem proudí Cromwellův proud a z jihu velký Humboltův proud. V posledních letech se ale stává, že sem studený Humboltův proud nedorazí a to má pro zdejší faunu devastující následky, teplé roky přejívá jen málo jedinců. Tento jev se označuje jako El Niño. Na Galapágách je poměrně hojná také fregatka obecná (Fregata minor), nepatří ale mezi místní endemitické druhy, protože se vyskytuje i v Severní i Jižní Americe, Asii a Africe. Při námluvách samci předvádějí svůj červený hrdelní vak. Hrozí tu nebezpečí, že závistiví soupeř vak zobákem propíchne, to pro fregatku znamená smrt. U impozantních fregatek je velmi snadné rozpoznat pohlaví na první pohled. Fregatky jsou potravním konkurentem pro racka galapážského (Creagrus furcatus), ten si proto raději zvolil noční způsob života. Přes den spí nebo chodí po skalách a příležitostně něco chytí, ale musí dávat pozor, aby mu to fregatky nevzaly. Racek galapážský byl v celosvětové anketě zvolen za nejkrásnějšího ptáka na světě. Díky lodní dopravě můžeme galapážské racky občas spatřit i v Kalifornii, ale nejsou tam původní. Druhým endemitickým rackem je racek lávový (Leucophaeus fuliginosus), ten je nejvzácnějším rackem na světě. Žijí tu také čtyři druhy terejů. Nejznámější a nejrozšířenější je terej modronohý (Sula nebouxii). Sice nepatří mezi endemity, ale jeho největší populace žije právě na Galapagách. Mají typický "svatební tanec", samci obcházejí kolem samic se vztyčeným zobákem a předvádějí své modré nohy. Jedním ze zajímavých ptačích endemitů je i kormorán galapážský (Nannopterum harrisi). S výškou 90 cm je to největší kormorán na světě, a je také jediný, který ztratil schopnost létat. Pro potravu se potápí pod vodu, kde působí velice obratně. Jeho populace na Galapágách je sice malá, ale stabilní. Malou populaci tu mají i káňata galapážská (Buteo galapagoensis). Jsou to jediní dravci, kteří na ostrovech hnízdí a celoročně žijí. Nemají na ostrovech přirozené nepřátele, a tak se živí jinými ptáky nebo dokonce mladými leguány. A na konec asi nejtypičtější galpážští ptáci - pěnkavy. Žijí tu ve třinácti druzích, které mají stejného předka. Dříve je zkoumal Darwin a zjistil, že u nich ještě stále probíhá evoluce. A to dokonce závratnou rychlostí. Každý druh má jinak uzpůsobený zobák a sbírá rozdílnou potravu. Evoluce probíhá ještě rychleji, než si myslíme. V roce 1997 zasáhlo Galapágy obzvlášť silné El Niño. Izolované pěnkavy neměly co žrát, a tak si našly nový způsob získávání potravy - začaly sát krev jiných ptáků. Již po několika generacích se jim začal zešlíhlovat zobák, aby mohly potravu lépe přijímat. Zřejmě tak brzy budeme bohatší o jeden živočišný druh. Je to krásný příklad toho, že i ve světě, kde většina druhů vymírá se můžou rodit naprosto nové a nevídané formy života. Na Galapágách dále můžeme vidět i featony proužkované (Phaethon aethereus), volavky lávové (Butorides sundevalli), albatrose galapážské (Phoebastria irrorata) nebo plameňáky starosvětské (Phoenicopterus ruber).
rodiče tučňáka galapážského pečující o mládě → zdroj
dvojice nelétavých kormoránů galapážských → zdroj
nejkrásnější pták světa - racek galapážský → zdroj
  • Na ostrovech nežijí téměř žádní původní savci. V současné době známe jen 6 zástupců savců na Galapágách. Asi nejčastěji byste tu narazili na ploutvonožce. Ty můžeme na Galapágách vidět poměrně často, protože jsou tam hojní. Žijí tam celkem dva zástupci: lachtan kalifornský (Zalophus californianus) a lachtan galapážský (Arctocephalus galapagoensis). Lachtan kalifornský tu má svůj vlastní poddruh, který je ale podle nejnovějších výzkumů DNA samostatným druhem. Může se tak jednat o další endemitický druh. Druhý druh, lachtan galapážský, tu je také docela hojný, ale rozhodně ne tolik, jako výše jmenovaný druh. Navíc je mnohem plažší a před lidmi hledá útočiště v moři. Jak už jméno naznačuje, je dalším z galapážských endemitů. Ze zbývajících 4 druhů se 2 řadí mezi letouny a 2 mezi hlodavce. Mimo tyto druhy tu žije spousta nepůvodních druhů, které rychle devastují ekosystém na Galapágách. Vetřelci jsou tu převážně zdivočelé kozy, psi, kočky, krysy a prasata.
endemitický lachtan galapážský → zdroj
  • Článek je trochu delší, než jsem si původně představoval, ale ani sebedelší článek nemůže vyjádřit krásu, kterou Galapágy bezpochyby skrývají. Podle mě jsou Galapágy nejúžasnějším místem na Zemi.

Arsinoitherium

19. března 2011 v 17:41 | forusrakos
  • Nedávno jsem "rozhýbal" rubriku s popisy prvohorních zvířat, dnes přichází řada i na rubriku >>po dinosaurech<
Arsinoitherium podle dokumentární trilogie Sea Monsters (Monstra pravěkých oceánů)
zdroj
  • Arsinoitherium v překladu znamená Arsinoino zvíře. Arsinoe byla egyptská královna, jejíž chrám stál nedaleko prvního nálezu, ten učinil v roce 1902 Angličan Hugh J. L. Beadnell. Arsinoitherium žilo v době pozdního eocénu a spodního oligocénu před 36-30 miliony lety v severní Africe, nedávné nálezy ale ukazují, že jeho areál rozšíření sahal až k dnešnímu území Etiopie. Etiopské nálezy jsou navíc mnohem mladší než ty, které jsme znali doposud. Pocházejí z doby před 27 miliony lety. Patřilo mezi embrithopody, takže jeho nejbližšími současnými příbuznými jsou sloni. Jinak se podobalo nosorožci a způsobem života připomínalo hrocha. Nejbližší příbuzní žili v jihovýchodní Asii. Arsinoitherium bylo býložravé a největší část jeho jídelníčku tvořilo ovoce a jiné plody. Zdržovalo se v mangrovových porostech v blízkosti moře, anebo trávilo čas přímo v mělkém moři, protože se jeho nohy hodily jak k chůzi, tak k plavání. Arsinoitheria žila samotářsky, nebo se sdružovala do malých stád. Bylo to poměrně velké zvíře, na které si trouflo jen máloco. Celé tělo měřilo 3 metry na délku a 1,8 na výšku. Kůže Arsinoitherií se s největší pravděpodobností podobala sloní, byla tlustá a bezsrstá. Typickým znakem tohoto rodu jsou dva velké rohy na nosu samců, přes které ani nemohli vidět. Další dva menší rohy měli nad očima. Jednou z teorií uvažující o tom, jakou měly tyto rohy funkci je, že zesilovaly vydávané zvuky podobně, jako tomu bylo u kachnozobých dinosaurů. Asi jediným dokumentem, ve kterém můžeme toto úchvatné zvíře vidět jsou Monstra pravěkých oceánů.
  • DRUHY: A. zitteli, A. andrewsii, A. giganteum (etiopský druh), evropské a asijské druhy byly přeřazeny k jiným rodům
kostra Arsinoitheria
zdroj

Armagedon zvířecí říše

17. března 2011 v 14:19 | forusrakos
  • Armagedon zvířecí říše (Animal Armageddon) je poměrně nový dokument distribuovaný společností Discovery Communications. Poprvé se vysílal v USA v roce 2009 na kanálu Animal Planet. Vzniklo celkem 8 dílu, z nichž každý trvá asi 45 minut. Jeho téma je velmi zajímavé - seriál se zabývá největšími přírodními katastrofami v dějinách Země. Zvířata byla tvořena počítačovou grafikou a i když nevypadají úplně živě, přesto ještě patří mezi do lepší poloviny. Bohužel je v tomto dokumentárním seriálu velké množství chyb. Například, že Staurikosaurus žil v Severní Americe, že Dunkleosteus vážil až 2 tun, nebo že se Deinosuchus, Velociraptor a Protoceratops dožili masového vymíraní na konci křídy. Další nevýhodou je, že mnoho zvířat není přesně vědecky pojmenováno a k jejich rozlišování v seriálu se používají termíny jako je třeba žralok nebo trilobit. →zdroj
  • 1. díl - Paprsky smrti: Děj se odehrává před 450 miliony lety v ordoviku, kdy je ozonová vrstva Země zdecimována gama paprsky ze zanikající hvězdy. Země tak čelí vlivům ultrafialového záření. V úvodním díle můžeme vidět rody Astraspis, Climatius, Cameroceras, Megalograptus, Pterygotus, Leonaspis, Isotelus a Trocholites.
  • 2. díl - Peklo na Zemi: Druhá část seriálu se odehrává v devonu před 377 miliony lety. V té době Zemi vládla sopečná apokalypsa, která zvyšovala teplotu. Většina druhů nadokázala tak náhlou změnu přežít. Tento díl nám představuje rody Materpiscis, Dunkleosteus, Ichthyostega, Tiktaalik, Eusthenopteron, Cheirolepis a Bothriolepis.
  • 3. díl - Velké vymírání: V této epizodě zasáhne Zemi největší masové vymírání všech dob. Odehrává se totiž v permu asi před 250 miliony lety. V oblasti Sibiře propukne nevídaná sopečná erupce a do atmosféry unikají nebezpečné plyny. Podnebí se všude náhle mění. Rody představenými ve třetím díle jsou Dicynodon, Lystrosaurus, Sauroctonus, Proterosuchus a Thrinaxodon.
  • 4. díl - Udušení: Čtvrtý díl nás vtáhne do období triasu, do doby prvních dinosaurů, před 200 miliony lety. Vlivem velké vulkanické činnosti se rozpadá prakontinent Pangea. Toxické plyny, teplo a všudypřítomná láva hubí slabé živočichy a činí tak dominantní skupinou dinosaury. Ve čtvrté epizodě se nám představují Megazostrodon, Desmatosuchus, Staurikosaurus, Edudimorphodon a Rutiodon.
  • 5. díl - Soudný den: Před 65 miliony lety na konci křídy na zemi dopadá obrovský asteroid, který ukončuje vládu dinosaurů na modré planetě. Právě v této době se odehrává pátý díl seriálu. Je tu vyobrazeno velké a pestré množství živočichů, hlavně pak dinosaurů, ale někteří se podle skutečnosti konce křídy ani nedožili. Vidět můžeme rody Alamosaurus, Purgatorius, Tyrannosaurus, Triceratops, Deinosuchus, Quetzalcoatlus, Dromaeosaurus, Protoceratops, Troodon, Edmontosaurus, Tarbosaurus, Byronosaurus, Cretoxyrhina, Mortoniceras, Tylosaurus a Opisthocoelicaudia.
  • 6. díl - Panika v oblacích: Další díl se odehrává krátce po dopadu asteroidu. Zemi ovládají požáry, kyselé deště, zěmětřesení a tma. Dinosauři i ptakoještěři jsou na pokraji vymizení. Jelikož tento díl navazuje na díl předchozí, mají oba stejné zastoupení zvířat.
  • 7. díl - Oheň a led: Před 74 tisíci lety probíhá erupce jezera a supervulkánu Toba, která vyhubí téměř veškerou faunu tehdejší Asie a silně ohrozí na existenci druh Homo sapiens. Mimo něj můžeme vidět i Giganthopithecy, Stegodony, mamuty, jeskynní lvy, pumy a leopardy.
  • 8. díl - Kdo bude na řadě příště?: Poslední díl seriálu se odehrává v budoucnosti a uvažuje se v něm o tom, co by se stalo, kdyby na Zemi udeřila katastrofa takových rozměrů jako byl dopad asteroidu na konci křídy nebo velké permské vymírání způsobené sopečnou činností na Sibiři.

Soutěž: Nejdelší jména dinosaurů - vyhodnocení

13. března 2011 v 13:22 | forusrakos
  • Takže je tu vyhodnocení soutěže, do které jste se mohli přihlásit od konce února. Pravidla byla naprosto jednoduchá - napsat pět rodových jmen dinosaurů, o kterých si myslíte, že jsou vůbec nejdelší. Nejlepší kombinace by byla:

Micropachycephalosaurus+Carcharodontosaurus+Eustreptospondylus+Opisthocoelicaudia
+Archaeornithomimus=22+18+18+18+17=93

  • Kombinaci dávající dohromady 93 bodů sice nikdo nevytvořil, ale někteří se jí velmi přiblížili. Soutěže se zúčastnili 3 soutěžící. A tady už jsou výsledky:
  • Na třetím místě nakonec skončil Theropoda. Ten dal dohromady 79 bodů. Na diplomu má tři Eotyranny.

Micropachycephalosaurus+Stegosaurus+Tyrannosaurus+Diamantinasaurus+Similicaudipteryx
=22+11+13+16+17=79

  • Druhé a první místo bylo velmi vyrovnané a nakonec mezi nimi byl jen bodový rozdíl. Druhý je tedy Mata. Ten dohromady získal 89 bodů. Na diplom jsem mu vybral Psittacosaura.

Micropachycephalosaurus+Carcharodontosaurus+Piatnitzkysaurus+Yangchuanosaurus
+Opisthocoelicaudia=22+18+16+15+18=89

  • Na prvním místě nakonec oprávněně skončil Deinonych. Celkem dostal 90 bodů a od ideální kombinace ho tedy dělily jen tři body. Na diplomu má Neovenatora a Hypsilophodonty.

Micropachycephalosaurus+Carcharodontosaurus+Heterodontosaurus+Eustreptospondylus
+Chungkingosaurus=22+18+17+18+15=90

  • Gratuluji vítězi a všem třem děkuji za účast.

Velikáni paleontologie: John H. Ostrom

11. března 2011 v 22:09 | forusrakos
John H. Ostrom byl americký paleontolog narozený 18. února 1928 v New Yorku. Původně měl být lékařem po svém otci, nakonec si to ale rozmyslel a zapsal se na Kolumbijskou univerzitu. Během své paleontologické kariéry vystřídal mnoho pracovních míst na různých univerzitách v USA. Vyučoval také na Peabodyho muzeu přírodní historie, které založil jeden z nejvýznamnějších paleontologů všech dob - Othiniel Charles Marsh. V Americkém muzeu přírodní historie působil jako kurátor a nastřádal tam jednu z největších sbírek dinosauřích fosílií na světě. Oženil se s Nancy G. Hartman a měl s ní dvě dcery. Příliš mnoho nových druhů nepopsal, ale popsal jeden z nejvýznamnějších objevů v historii paleontologie - Deinonycha. Tak významný objev z Deinonycha opět udělal Ostrom, který ho společně s svým studentem Robertem T. Bakkerem detailně prostudoval a zjistil, že byl alespoň částečně teplokrevný a tím pádem také rychlý a hbitý. Porovnával ho s Archeopteryxem a našel mezi nimi mnoho podobností. Tím vyvrátil domněnku o tom, že dinosauři byli nemotornými a pomalými zvířaty, kterou se pokoušel vyvrátit již v 60. letech 19. století Thomas H. Huxley. John Ostrom také poprvé vyslovil domněnku, že ptáci jsou potomky dinosaurů, ta se potvrdila po objevu prvních opeřených dinosaurů. Včetně Deinonycha popsal také Tenontosaura a Sauropeltu. Období, kdy tyto objevy Ostrom a Bakker učinili je nazýváno jako dinosauří renesance. Ostrom také zjistil, že Hadrosauři a jiní kachnozobí dinosauři žili ve stádech. 16. července 2005 ve věku 77 let John H. Ostrom podlehl Alzheimerově chorobě.
John H. Ostrom se svým Deinonychem → zdroj

Diplocaulus

10. března 2011 v 21:05 | forusrakos
  • Po velmi dlouhé době přináším další článek o nějakém prvohorním zvířeti. V minulých článcích jsem psal o karbonském hmyzu. Dnes jsem se rozhodl napsat o bizarním obojživelníkovi, který žil na přelomu karbonu a permu. V dalších částech se vás potom pokusím seznámit s pozuruhodnými permskými ještěry.
  • Tím prapodivným obojživelníkem je Diplocaulus, jehož jméno ve volném překladu znamená dvojitý trn. Je zřejmé, že své jméno dostal podle útvaru na hlavě. Jeho objevitelem je E.D. Cope, který ho popsal během války o kosti, přesněji v roce 1877. Diplocaulové žili v Severní Americe (především pak ve státech USA Oklahoma a Texas) asi před 270 miliony lety. Jak už padlo úvodem, je to tvor z přelomu karbonu a permu. Nyní již k tomu, co na první pohled zaujme snad každého - k výrůstkům po stranách hlavy. Tyto výrůstky jsou vlastně prodloužené lícní kosti. Dnes se předpokládá, že jejich hlavní funkcí byla pomoc při plavání proti proudů, protože Diplocaulové měli velmi slabé nohy a ocas. Dalším návrhem, proč měli Diplocaulové tak prodloužené lícní kosti je, že velká hlava odrazovala predátory, kteří by ji nepolkli. Takovým predátorem mohl být kupříkladu Eryops. Tato teorie už je ale méně pravděpodobná. Zajímavé ale je, že mláďata se rodila s normálně velkými lícními kostmi, takže se jim musely prodloužit až během cesty k dospělosti. Podobně velkou hlavu měl i příbuzný druh Diploceraspis. Jinak byl Diplocaulus poměrně velký podsaditý mlok patřící mezi lepospondyly. Dorůstal délky až jednoho metru. Měl slabý zploštělý ocas a ostré jehlicovité zuby. Stejně jako všichni obojživelníci i Diplocaulové se zdržovali v blízkosti vodních ploch, kde číhali na svou kořist. Tou se nejčastěji stávali velcí karbonští členovci, ryby a jiní vodní živočichové. V současnosti jsou uznávány tři druhy: D. magnicornis, D. salamandroides a D. recurvicornis. Další dva druhy jsou považovány za nomen nudum. Jsou jimy D. copei a D. limbatus.
Rekonstrukce Diplocaula je z tohoto zdroje. Obrázek kostry a modelu je odtud.

Kočka zlatá

8. března 2011 v 13:33 | forusrakos
  • Kočka zlatá (Caracal aurata) je středně velká kočkovitá šelma žijící v západní a střední Africe. Dříve byla řazena k rodu Felis, ale dnes je řazena spíše do rodu Caracal. Někde se také můžete setkat se speciálním a málo používaných rodem Profelis Jde o málo prostudovaný druh. Preferuje deštné lesní porosty v blízkosti řek, ale občas se zatoulá i do křovin nebo na savany. Je aktivní především v noci, kdy vylézá na lov. Její kořistí se nejčastěji stávají hlodavci, damani, malé druhy lesních antilop, slabé opice a jiní menší savci. Dále loví také pozemní a výjimečně i stromové ptáky. Žijí samotářsky. Jako většina koček jsou i kočky zlaté velmi hbité a rychlé, což se projevuje především v jejich pohybu po větvích stromů. V zajetí se dožívají věku kolem 15 let. Kočka zlatá je mnohem větší než kočka domácí. Dorůstá délky až jednoho metru bez ocasu, ten měří dalších asi 30 cm, a výšky v rozmezí mezi 40-50 cm. Největší jedinci váží i 16 kg, obvykle se však hmotnost pohybuje kolem 10 kg. Kočky zlaté mají mohutné tělo s robustními končetinami a malou hlavou. Vyskytují se hlavně ve zlaté barvě, někteří jedinci mají ale šedé nebo dokonce černé zbarvení. Mohou být i nenápadně skvrnité. Nejsvětlejší jsou vždy břicho a části hlavy. Naopak nejtmavší je ocas zakončený černou špiškou. Dříve se dokonce kočky zlaté podle barvy rozlišovaly na několik druhů, dnes už ale opět tvoří jeden druh a dva poddruhy. C. a. aurata žije na východě areálu rozšíření a většinou má skvrny na nohou a na břiše. Naopak C. a. celidogaster žije na západě a mývá skvrnitou většinu těla. Domorodí Pygmejci považují kočku zlatou za posvátné zvíře. Především pak její ocas, který používají jako talisman při lovu. Kočku zlatou ohrožuje kácení lesů. Není na něj ale tak citlivá jako jiné živočišné druhy. Nejbližšími příbuznými jsou karakalové, servalové a kočka Temminckova. Málo známé kočky zlaté nenajdeme v žádné české zoo. → zdroj

Gallery XI.

5. března 2011 v 22:14 | forusrakos
  • Nedávno jsem při surfování po internetu našel překrásný obrázek na stránkách www.renderosity.com od uživatele Imx3d. Modely dinosaurů jsou zase od uživatele Dinoraul. Scenérie na obrázku se odehrává na konci svrchní křídy v Severní Americe ještě před vládou Tyrannosaurů. Mezi obávané lovce tehdy patřil i Nanotyrannus, který si na tomto obrázku troufá na samici Pachycephalosaura. Ta ale zuřivě brání své mládě a čelí útokům Nanotyranna. Vyděšené mládě se jde mezitím schovat. Působivé představení ze země pozorojí dva malí hlodavci rodu Purgatorius. Na obrázku si všimněte také propracovaného pozadí a povrchu tělo zobrazených zvířat. Tento obrázek vychází z toho, že části koster, které dnes označujeme za Dracorexe, nepatří samostatnému rodu, ale mláděti Pachycephalosaura. Nemáme ale důkazy, které by definitivně prohlásily rod Dracorex za neplatný, a proto nemůžeme ani tento obrázek označit za chybný.

7 nových divů světa: Skalní město Petra

3. března 2011 v 17:27 | forusrakos
  • Petra je poslední nový div světa nacházející se v Asii. V další části již zamíříme do Evropy.
  • Komplex Petra je archeologické naleziště na západě Jordánska. Jeho nejznámější částí je skalní pískovcové město řazené na seznam 7 nových divů světů. Petra byla vystavěna někdy před 3. tisíci př.n.l. - 1. tisícem let př.n.l. jako pohřebiště. Později se začala rozrůstat a stalo se z ní město. Město bylo dokonale kryté před okolím, rozkládalo se totiž ve vyschlém korytě řeky v údolí Vádí al-Araba, které je součástí Velké příkopové propadliny. Obyvateli tohoto skrytého města byli Nabatejci, dokonce Petru vyhlásili hlavním městem jejich království. Veškeré své budovy tesali do pískovce, vystavěli tu chrámy, hrobky, obytné budovy, ale také amfiteátr. Za nejlepších let Petru obývalo až 30 000 lidí, toto období se odhaduje kolem roku 62 př.n.l.. Nabatejci Petru hromadně opustili v 6. století n.l. po sérii ničivých zemětřesení. Poté město objevili beduíni a skryli ho před světem. Petra upadla v zapomnění. Evropané ji objevili v roce 1812, kdy ji v přestrojení Araba spatřil švýcarský cestovatel Johann Ludwig Burckhardt. V roce 1985 byla Petra zapsána na seznam světvého kulturního dědictví UNESCO. Stala se symbolem Jordánska a je nejnavštěvovanějším místem této asijské země. Podivuhodná Petra byla využita v několika celovečerních filmech, nejznámějšími jsou Mumie se vrací, Transformers: Pomsta poražených nebo Indiana Jones a poslední křížová výprava.

Paleontologické novinky - únor 2011

28. února 2011 v 20:26 | forusrakos
  • Hned na začátek jeden fantastický objev, který už byl učiněn na konci minulého měsíce. Legendární exemplář Thescelosaura Willo přišel o svou velkou chloubu. Potvrdilo se, že jeho "srdce" je jen otisk připomínající kdysi funkční orgán. Dinosauři tak ztratili jeden z hlavních důkazů o jejich teplokrevnosti. Jen pro zajímavost: Willo byl objeven v roce 1993 v Jižní Dakotě a pochází ze svrchní křídy. → zdroj
  • Jediným únorovým ptakoještěrem se hned na počátku měsíce stal Archaeoistiodactylus. V Číně se objevila jeho nekompletní lebka. Je nejstarším zástupcem čeledi Istiodactylidae.
  • Z Ruska byl popsán nepříliš významný tanystropheid. Pro svět je nejdůležitější, že je to nejstarší zástupce této skupiny. Pro Čechy je ale daleko podstatnější jeho jméno - Augustaburiania. To samozřejmě vzdává hold českému paleontologovi Josefu Augustovi a malíři obrazů především s pravěkou tématikou Zdeňku Burianovi.
  • Čínští paleontologové označili rody dvou obřích kachnozobých dinosarů za shodné. Jsou jimi Zhuchengosaurus a Shantungosaurus.
  • Nové nálezy Alamosaura dokazují, že s ním musíme počítat na seznamu největších tvorů všech dob. Nové nálezy jsou mnohem větší než ty, které se nalézaly dříve. Svou velikostí se blížil, ba možná se i vyrovnal, Argentinosaurovi a tím kandiduje na post nejlépe prozkoumaného velkého sauropoda. Prozatím zůstává Alamosaurus největším sauropodem ze Severní Ameriky.
  • V únoru byly popsané dva naprosto nové druhy sauropodů. První dostal jméno Petrobrasaurus, žil ve svrchní křídě v Argentině. Jméno dostal podle ropné společnosti Petrobras, na jejíž ropných polích byla z velké části kompletní kostra objevena. Druhým druhem je Tapuiasaurus. Ten žil ve spodní křídě v Brazílii. U tohoto druhu se našly jen části kostry, mezi nimi ale také kompletní lebka. Jeho nejbližším příbuzným byl Nemegtosaurus z Mongolska.
  • Na Blízkém východě bylo nalezeno 8 zubů moderního člověka, všechny byly mnohem starší než většina jiných lidských pozůstatků na tomto místě. Stáří zubů se odhaduje na 400-200 tisíc let. Podle vědců mohou zuby napomoci k určení našich předků i našeho opravdového původu.
  • Po nedávném fantastickém objevu Lihnenyka přichází další alvarezsaurid z naprosto stejné doby a místa. Dostal jméno Albinykus. Našel se v Mongolsku a spolu s Linhenykem žili ve svrchní křídě. Albynykus patří mezi nejmenší alvarezsauridy, vážil asi jen 1 kg. Našla se neúplná kostra v sedící pozici podobné ptačí. Je to jen další z mnoha důkazů, že ptáci jsou přežívající dinosauři.
  • Nejen mezi dinosaury jsou v současnosti fantastické objevy. Svých prehistorických nováčků se dočkali i jiné skupiny. Mezi ptáky je tím nejnovějším objevem Bohaiornis ze slavné province Liaoning v Číně. Jeho nejbližším příbuzným je poněkud menší Eoenantiornis. Popsán byl i nový zajímavý druh ryby - Lepidotes pankowskii. Dříve popsané druhy jsou nalézány téměř po celém světě a potvrdilo se, že se stávaly kořistí Baryonyxů. Nový druh žil v Maroku ve stejné době jako Spinosaurus, jde tedy o jeho potenciální kořist. Lepidotes pankowskii dorůstal délky 1,6 m.
  • Nouze o nové objevy není ani mezi savci. Na jihu Sahary byl popsán nový druh antilopy - Prostrepsiceros vinayaki. Tato antilopa se spirálovitými rohy je velmi podobná antilopám, které žili před 6 miliony lety v Indii. Africká a asijská fauna se nejspíš v té době v mnohém shodovaly. Je také možné, že začátkem doby ledové se euroasijské druhy přesunuly do Afriky, kde jim podnebí vyhovovalo. Navíc je Prostrepsiceros současníkem prvních lidí.
  • Vědci dlouhou dobu přemýšleli o tom, do jaké míry byli Australopithecové vzpřímení. Nyní došli k závěru, že byli první předci lidí téměř úplně vzpřímení. To jim muselo ztěžovat pohyb po stromech, které se asi stávaly jejich útočištěm před predátory. K tomuto názoru dopomohla nekompletní kostra známá jako Lucy.
  • Asi nejvýznamějším objevem tohoto měsíce jsou ostatky nového druhu artarktického dinosaura. Tento dinosaurus ještě bohužel nedostal vědecké jméno. Je ale jisté, že šlo o malého ptakopánvého dinosaura příbuzného již známým rodům jako jsou Fabrosaurus nebo Heterodontosaurus. Žil na přelomu triasu a jury asi před 200 miliony lety. Společnost mu tedy mohli dělat Cryolophosauři nebo Glacialisauři. Byl objeven v těžko přístupných podmínkách hory Mt. Kirkpatrick. Spolu s tímto dinosaurem byly objeveny i ostatky neznámého sauropoda. Pokud se podaří nového dinosaura v budoucnu popsat bude to teprve čtvrtý dinosaurus z pravěké Antarktidy. → zdroj
  • Tento měsíc byl detailněji prostudován Brontomerus objevený v lednu tohoto roku. Předtím jsme věděli, že žil v Severní Americe ve spodní křídě. Brontomerus potvrdil, že počátkem křídy sauropodů neubylo. Našly se kosti dvou jedinců - dospělce a mláděte. Nově se podařilo zjistit, že dorůstal přibližně 14 m a vážil kolem 6 t. Dvě kostry jsou nejspíše matka se svým mládětem. Brontomerus měl nejsilnější nohy mezi dinosaury a nejspíš se s jejich pomocí bránil při napadení. Predátorům jako byl Deinonychus nebo Utahraptor v ohrožení uštědřil bolestivý kopanec. Nalezené mládě bylo velké asi jako poník. → zdroj
  • V Severní Americe (především v Montaně) se nalézá stále více koster T-rexů a vědci začínají pochybovat, že by se jich tolik na poměrně malém místě uživilo. Myslí si tedy, že Tyrannosauři zdaleka nebyli lvy dané oblasti, ale spíše hyenami, které braly kořist jiným predátorům a spoléhaly přitom na svou velikost. Jednoduše řečeno, T-rexům by prostě býložravci nestačili.
  • Na Aljašce byl objeven hrob asi tříletého dítěte. Je to nejstarší lidský ostatek na území Ameriky a dokazuje, že se sem lidé dostali ze severovýchodní Asie Beringovou úžinou. Ostatky byly navíc zpopelněny a to vrhá světlo na pohřbívání prvních lidí na americkém kontinentu.
  • Velmi zajímavý druh bezobratlého živočicha byl objeven v Číně. Dostal jméno Diania a byl zařezen mezi lobopody, ale vykazoval i znaky členovců a kroužkovců. Jelikož měl tvrdé obrněné nohy, byl to asi předek prvních členovců. Diania žila v kambriu před 520 miliony lety a měřila asi 6 cm. Dostala přezdívku Chodící kaktus. Objev oznámil časopis Nature a učinil Jianni Lia, který doufá, že se mu poblíž neleziště Dianiy podaří nalézt i několik podobných živočichů.
  • Statistika: I když únor nebyl na nové objevy tak bohatý jako počátek roku 2011, stále se dá řadit mezi velmi úspěšné měsíce. Byl bohatý spíše na nové teorie a zdokonalení informací o známých druzích. Polevení se uskutečnilo ze stránky nových druhů - našli se jen 3 dinosauři a jediný ptakoještěr (nepočítám nový druh dinosaura z Antarktidy, který ještě nebyl pojmenován). Našla se ale spusta jiných prehistorických zvířat. Do tohoto článku se už nevešla jurská želva Selenemys, pásovcům příbuzný Kuntinaru nebo ryba z eocénu Pietschellus.

Soutěž: Nejdelší jména dinosaurů

26. února 2011 v 19:46 | forusrakos

  • Většina lidí, kteří budou číst tento článek bude mít asi o dinosaurech velmi dobré znalosti. Víte ale, jací dinosauři se pyšní nejdelšími jmény?
  • Pravidla soutěže jsou naprosto jednoduchá. Do zpráv nebo na e-mail forusrakos.74@seznam.cz napište pět rodových jmen dinosaurů, o kterých si myslíte, že jejich jména patří mezi nejdelší. Za každé písmeno dostanete jeden bod a vítězem se stane ten, kdo nastřádá nejvíce bodů. Například za jméno Iguanodon se vám bude počítat 9 bodů, za jméno Stegosaurus byste potom dostali 11 bodů. Přípomínám: počítají se pouze rodová jména dinosaurů. Počet soutěžících je neomezený. Pokud budete psát do zpráv nebo máte matoucí e-mailovou adresu, nezapomeňte se prosím podepsat.
  • Doufám, že se zúčastníte a úspěšně vyřešíte. Nejlepší soutěžící dostane (dostanou) diplom.
  • Soutěž bude vyhodnocena nejpozději do poloviny března.

Koroun bezzubý

23. února 2011 v 21:48 | forusrakos
Koroun bezzubý (lat. Hydrodamalis gigas) známý také jako koroun severní, Stellerův moroň nebo mořská kráva je vyhubený mořský savec z čeledi dugongovitých, které se také přezdívá sirény. Jeho nejbližšími příbuznými jsou tedy kapustňáci a dugongové. Koroun byl s délkou 8 metrů a váhou 4 tuny vůbec největší sirénou. Měl zavalité tělo s malou hlavou. Nohy se mu jako všem mořským savcům přeměnily v ploutve. Ocasní ploutev byla široká a zploštělá a trochu se odlišovala od ploutví ostatních sirén. Měl bezzubou tlamu, nejčastěji se živil řasami a jinými vodními rostliny. Námořníci si dříve mysleli, že jsou korouni mořské panny a že občas vycházejí na břeh. To je ale nesmysl. Žil v severním Pacifiku a proto měl silnou tukovou vrstvu a silnou černou kůži. V roce 1741 rod Hydrodamalis popsal George Wilhelm Steller jako hojné ve stádech žijící zvíře. Ve skutečnosti už v té době zbývalo jen 1500 kusů. Protože byl pomalý, často se stával snadnou potravou námořníků i domorodých obyvatel. Byl loven pro svou černou kůži a jeho tuk se používal jako náhražka másla. Poslední jedinci přežívali v Beringově moři mezi Aljaškou, Kamčatkou a Čukotkou. Za vyhybený druh byl kouroun prohlášen roku 1768 a tak se stal rekordmanem. Jeho rekord ovšem není nijak potěšující, jde totiž o zvíře, které bylo vyhubeno nejdříve po svém objevu. Na zdevastování populace korounů stačilo lidem pouhých 27 let. Druh H. gigas popsal až roku 1780 Eberhard A. W. von Zimmermann.

dvojice korounů bezzubých a původní obyvatelé Inuité >>>zdroj<<< (odkaz vede na stránku o korounovi, najdete tam další obrázky korouna a také obrázky koster)

Spojení Severní a Jižní Ameriky

22. února 2011 v 21:55 | forusrakos
  • Obě Ameriky byly spojeny až do první poloviny křídy. Potom se od sebe oddělily a zůstala mezi nimi síť ostrovů. K novému spojení došlo až počátkem pliocénu. Došlo k splynutí původních druhů. Mezi Jižní a Severní Amerikou se totiž vytvořil kontinentální most, který umožňoval volně migrovat živočichům z jihu na sever a těm ze severu na jih. V Jižní Americe žila bizarní endemitická zvířata - zejména savci. Nebyla tu nouze o prapodivné kopytníky, chudozubé savce, vačnatce ani velké hlodavce. Mezi ptáky tu vynikala zejména čeleď Phorusrhacidae, jejíž zástupci jsou známí též jako hrůzoptáci (viz.), a také velcí papoušci jako je třeba ara. I na severu se to jen hemžilo pozoruhodnými zvířaty. Tamnější zvířata ale byla velmi podobná dnešním druhům. Žili tu různí kopytníci, mezi jinými i koně, prasata, tapíři a také zvláštní velbloudi, jejichž potomky se později staly lamy. Dále tu byli velké kočkovité, medvědovité a psovité šelmy, mastodonti a jiní chobotnatci a velké množství hlodavců.
spojení Amerik se siluetami živočichů (na jihu jsou původní zvířata ze severu a na severu jsou původní zvířata z jihu) zdroj
  • Sražení Amerik způsobilo, že se oba ekosystémy začaly vzájemně napadat a některé slabé druhy musely ustoupit těm silnějším. Vznikaly nové formy živočichů. V Severní Americe se usadili vačnatci a docela se jim tu dařilo. Do dnešních dob tam ale přežil jen jediný druh - vačice virginská. Dostala se sem i Megatheria a Mylodonti. Dalšími přistěhovalci byli obří pásovci. Vyvinula se tu dokonce naprosto nová forma, dnes známá jako Glyptodon. Glyptodoni se dostali až hluboko na sever a stali se tak jedněmi z nejúspěšnějších jihoamerických tvorů na severoamerické půdě. Dostalo se i na nový a zároveň poslední druh hrůzoptáka. Vznikl Titanis. Papouškům se na severu příliš nedařilo. V Severní Americe se nadařilo ani kopytníkům z čeledí Litopterna a Notoungulata. Jmenujme ale alespoň významné zástupce Macrauchenii a Toxodona. Závratný úspěch tu nezaznamenali ani velcí hladavci, jako byli třeba předci kapybar. Invaze zvířat z jihu ale stačila na to, aby úplně vymizeli nosorožci, Oreodonti, Chalicotheria a kopytníci čeledi Protoceratidae. Zvířata ze Severní Ameriky začala ekosystém Jižní Ameriky doslova devastovat. Šavlozubé šelmy nahradily hrůzoptáky na vrcholu potravního řetězce a později je úplně vyhubyli. Usadily se tu malé šelmy, jako jsou mývalové, nosálové nebo kuny. Dostali se sem i medvědi žijící dodnes v Andách. V Andách přežívají i lamy. I jejich předci se sem dostali při této události, byl jím třeba Titanotylopus dosahující výšky žirafy. Zdejší biomy zaplavilo velké množství hlodavců. V pralesích se usadila prasata a tapíři. Samozřejmě se nestěhovali jen savci a ptáci. Migrovali i obojživelníci, plazi, členovci a sladkovodní ryby. Kontinentální most později umožnil cestovat do Jižní Ameriky i lidem. Dnes už ale zase Ameriky úplně spojeny nejsou, protože se ve Střední Americe vybudoval světoznámý Panamský průplav.
pár Smilodonů z Putování s pravěkými zvířaty
Phorusrhacos s Macraucheniemi za sebou z Putování s pravěkými zvířaty
Titanotylopus - velký předek lam zdroj

Jurské komando

20. února 2011 v 21:34 | forusrakos
Jurské komando je dějové hodně podobné Jurskému parku. Postarší Dr. Frank Reno kdysi pracoval na experimentu, jehož cílem bylo vytvořil stroj umožňující cestovat časem. Na první expedici do druhohor poslal spolu s ostatními i svého bratra. Všichni zůstali v minulosti uvězněni, protože nemohli otevřít časovou bránu. Frank si přísahal, že svého bratra zachrání. Armáda proto vycvičí několik vojáků a pošle je spolu s Frankem do minulosti. Překvapivě rychle je pozabíjena většina týmu. Naštěstí ale Frank najde některé své přátele a zjistí, že pro ně uběhlo jen 6 let, zatímco pro něj půlka života. Jsou také nevídaně hbití a rychlí, protože dýchali jiný vzduch.... Problém nastane ve chvíli, kdy se mají vrátit zpět do současnosti.

Film se odehrává v období křídy. K vidění je tu poměrně hodně tvorů. Obrovský teropod a sauropod, velký raptor, ptakoještěr a krokodýl. Potom také nějaká rostlina, která zavinila smrt jednoho ze členů expedice. Horší už je to s efekty. Někteří dinosauři vypadají jako gumoví, jiní jako plyšoví. Zejména když velký teropod chodí po městě, chce se většině diváků smát. Žádný tvor nebyl vědecky pojmenovaný, jen teropodovi přezdívají Rudoch. Zvířata k sobě příliš "nepasují", proto se těžko určuje, do jaké země se expedice dostala.

Originální název: 100 Million BC
Rok a země vzniku: 2008, USA
Režie: Griff Furst
Hlavní role: Michael Gross, Christopher Atkins, Greg Evigan, Stephen Blackehart...

Akita inu

18. února 2011 v 21:20 | forusrakos
Akita inu je nejznámější a největší z japonských špiců. Dnešní akita je nejspíše výsledkem křížení severkých psů a tradičních psů z Japonska a Číny. Velké oblibě se v Japonsku těší od 17. století. Od té doby se využívá k lovu na různá zvířata (proto se jí někdy přezdívá lovec medvědů) a také k psím zápasům. Jméno Akita inu bylo oficiálně vyhlášeno až v roce 1931, kdy byla také akita vyhlášená za národní poklad Japonska. Nové jméno vyřešilo problém, který vznikl díky velkému rozšíření akity. V různých koutech Japonska se akitě říkalo různými jmény podle toho, jak byly využívány. V roce 1910 byly japonskou vládou zakázány psí zápasy, protože se psi často křížili, aby měli větší sílu a tím i větší šanci na vítězství. Tradiční plemena tak ztrácela svoje původní proporce a jiné vlastnosti. Nakonec byla akita "vyčištěna" neposkvrněnými psy z horských oblastí a byl dokonce zakázán její vývoz. Později byl pochopitelně znovu povolen, jinak by se nedostala do jiných částí světa, kde se také těší velké oblibě. Dnes je velmi oblíbená hlavně v USA, kde bylo dokonce vyšlechtěno naprosto nové plemeno známé jako americká akita. Je to plemeno střední velikosti. Podle standardu by měli mít psi 64-70 cm v kohoutku a feny 58-64 cm. Hmotnost je určená na 35-50 kg. Má velmi jemnou a hustou podsadu a hrubou krycí srst. Vyskytuje se ve čtyřech barvách - bílé, žíhané, sezamové a červené. Akity jsou velmi hravé, ale hodí spíše k náctiletým, kteří dokáží respektovat jejich potřeby. S výcvikem by se mělo začít velmi brzy, protože s věkem stoupá tvrodohlavost. K cizích lidem je nedůvěřivá, ale zbytečně neútočí. Je výborným hlídačem. Nedoporučuje se chovat s dalším psem, protože je velmi drzá a absolutně nerespektuje soukromí, k jiným psům může projevovat agresivitu. Je sportovně založená, přátelská, veselá a věrná.
sezamová akita inu zdroj
žíhaná akita inu zdroj

Unikátní fauna Nového Zélandu

16. února 2011 v 19:45 | forusrakos
Nový Zéland je souostroví v Tichém oceánu na jihovýchod od Austrálie. Tvoří jej nespočet ostrovů a ostrůvků, z nichž největší jsou Severní a Jižní ostrov. Dalším významným ostrovem je Stewardův ostrov ležící na jihu. Dohromady Nový Zéland tvoří 32 ostrovů s rozlohou větší než 10 km2. V 9. století a možná ještě dříve se na ostrovech usídlili Maorové, kteří jsou dnes považováni za původní obyvatele. Prvním Evropanem na ostrovech se stal Abel Tasman v roce 1642. Myslel si ale, že jde o součást Jižní Ameriky.
Teď už ale k fauně, díky které jsou ostrovy tak známy. Nový Zéland je přímo rájem pro endemitické druhy ptáků, a to především pro ty nelétavé. Létání totiž na ostrovech nebylo potřeba, protože tu nežili žádní pozemní dravci. Na to, že Evropané přivezli kočky, krysy a jiná zvířata, zdejší příroda trpí. Asi nejznámějším endemitickým obyvatelem Nového Zélandu je kivi, a hned ve čtyřech druzích. Nejznámějším druhem je kivi jižní (Apteryx australis) známý také jako kivi hnědý. Kiviové naprosto ztratili ocas a křídla, čímž ztratili i schopnost létat. Kiviové se adaptovali k nočnímu životu a proto také téměř ztratili zrak, naopak se u nich velmi dobře vyvinul čich. Jsou velmi dobrými běžci. Peří kiviů je husté a velmi se podobá srsti. Dalším známých opeřencem z Nového Zélandu je kakapo soví (Strigops habroptila). Tohoto druhu velmi ubylo a dnes je kriticky ohrožený. Zbytky populace byly převezeny na dva ostrovy předem zbavené predátorů, kde se jim začíná dařit, dokonce se i rozmnožují. Stejně jako kiviové preferují i kakapové noční aktivitu. Více informací o něm naleznete zde. Kakapův příbuzný nestor kea (Nestor notabilis) je na tom o poznání lépe. Obývá jen Jižní ostrov. Patří mezi nejtěžší papoušky, ale stále dovede létat. Je všežravý, nejčastěji požírá kořínky, ořechy nebo různé plody. Nepohdá ani malými ptáky, savci nebo hmyzem. Často se přiživuje i na mršinách, napadá i ovce. V dřívějších dobách byl proto pronásledován farmáři, dnes už je jeho lov zakázán. Je velmi inteligentní a často zalétá pro potravu do měst. Na Novém Zélandu žije i největší chřástalovitý pták světa - slípka takahe (Porphyrio hochstetteri). Je tak velká, že není schopná letu a to ji značně znevýhodnilo před přivlečenými predátory. Do roku 1948 byla dokonce považována za vyhubenou. Poté byla znovuobjevena a v současnosti dokonce její počty tolik narostly, že se za seznamu kriticky ohrožených druhů dostala na seznam ohrožených druhů. Jedným místem, kde hnízdí albatros královský (Diomeda ephomophora) je poloostov Otago na Jižním ostrově. S rozpětím křídel 3,3 metrů se řadí k největším ptákům. Na ostrovech se setkáme i s tučňáky, hlavně s tučňákem žlutookým (Megadyptes antipodes). Dalšími ptačími endemity Nového Zélandu jsou zvláštní pěvec tui zpěvný (Prosthemadura novaeseelandiae), blízký příbuzný nestora - papoušek kaka, který je vlastně méně známější severoostrovní formou (Nestor meridionalis) nebo nelétavý chřástal weka, často zaměňovaný s kivim (Gallirallus australis).
Z dalších novozélandských živočichů rozhodně stojí za zmínku hatérie novozélandská (Sphenodon punctatus) patřící mezi plazy. Jde o živoucí fosílii nezměněnou už od druhohor. Nemají páteř, ale strunu hřbetní tvořenou chrupavkou. Na temeni hlavy mají třetí oko, které je viditelné pouze v mládí. Dříve zřejmě sloužilo k tomu, aby měla hatérie přehled o vzdušném prostoru nad ní. Hatérie vykazují zvláštní přátelství s druhem buřňáků, kteří sídlí v jejich norách. Jen výjimečně se stává, že by hatérie sežrala vejce nebo dokonce samotného buřňáka. K dalšímu zajímavému druhu musíme zavítat do říše hmyzu. Podivný cvrček weta žije na Novém Zélandu asi v 70 druzích, což je naprostá většina. Několik dalších druhů žije v různých koutech jižní polokoule. Na ostrovech je jediný jedovatý živočich, a to druh pavouka - snovačka katipo (Latrodectus katipo). Naštěstí je poměrně vzácná. Savci jsou tu též vzácní. Nepočítéme-li dovlečené druhy, mohli bychom se tu setkat s lachtany hřivnatými, známé i jako lvouny (Otaria flavescens) nebo s vačicí dovlečenou Maory, která tu páchá velké škody. Místní jí přezdívají possum. Z mořských živočichů tu můžeme zahlédnout vorvaně tuponosé (Physeter catodon) nebo plískavice novozélandské (Cephalorhynchus hectori).
Spousta novozélandských zvířat byla již zcela vyhubena. Příkladem budiž nelétavý pták moa (Dinornis). Člověk vyhubyl všech patnáct druhů. Ptáci Moa byli v novozélandské přírodě dominantními býložravci. Dnes už se na tu napotkáme ani s obřím orlem Haastovým (Harpagornis moorei). Je jen na lidech, zda k těmto ptákům přibydou i další.
Zdroje obrázků:
mapa Nového Zélandu - zdroj
novozélandští ptáci: kakapo soví (nahoře, zdroj), kivi jižní (uprostřed, zdroj), slípka takahe (dole, zdroj)
novozélandská zvířata: hatérie novozélandská (nahoře, zdroj), weta (uprostřed, zdroj), plískavice novozélandská (dole, zdroj)
Moa a Orel Hasstův - zdroj

Argentinosaurus

12. února 2011 v 20:25 | forusrakos
Argentinosaurus (argentinský ještěr) byl popsán v roce 1993 paleontology José Bonapartem a Rudolfem Coriou. Prvním nalezeným ostatkem se stala šestimetrová kost objevená argentiským zemědělcem, který si myslel, že je to zkamenělé dřevo. Později se objevilo ještě asi dalších 10% kostry. Všechny doposud nalezené kosti jsou vystaveny v muzeu v Georgii, kde je také obří makety kostry Argentinosaura vypracovaná umělci na základě dosavadních nálezů. Argentinosaurus je bezesporu jedním z největších dinosaurů a živočichů vůbec. Přesné rozměry můžeme jen odhadovat, protože na tak malé části kostry se nedají určit. V současnosti se odhaduje délka na 30-33 metrů a hmotnost kolem 73 tun. Některé odvážné teorie odhadují délku na 40 metrů, jiné na 22-26 metrů. Další teorie uvádí hmotnost 90-110 tun. Do roku 2005 držel velikostní rekord, potom ho ale překonal jiný argentinský gigant - Puertasaurus. Žil před 96-94 miliony lety v Argentině a prostředí sdílel s obřími dravci rodů Mapusaurus nebo Giganotosaurus. S Giganotosaurem se možná těsně míjel, ale i kdyby žili společně, pravděpodobnost, že by se Argetinosauři stávali potravou Giganotosaurů je mizivá. Možná by se jim občas povedlo ukořistil neopatrné mládě. Je málo prozkoumaný, a proto není znám ani jeho vzhled. Nejspíše se vyznačoval typickými znaky sauropodů. Měl extrémně malou hlavu. Poměrně dobře zpracovaný je ve speciálu seriálu Putování s dinosaury - Země obrů. Jediným druhem je Argentinosaurus huinculensis.
obří maketa kostry Argentinosaura zdroj

Toto je zatím poslední článek o sauropodech, později ještě přibydou asi dva články o prosauropodech, ale nyní se budu věnovat spíše živočichům z jiných časových období.

Igopogo

11. února 2011 v 21:34 | forusrakos
V nadpise není chyba, název tohoto kryptida je opravdu jen o kapku vylepšené jméno známějšího protějška známého jako Ogopogo. Igopogo má žít v jezeře Simcoe v Kanadě, nedaleko Toronta. K prvnímu pozorování Igopoga (nepočítáme-li různé indiánské legendy) došlo v roce 1970. Legendu šířil jakýsy slaboduchý stařeček žijící z cestovního ruchu v dané oblasti. K poněkud uznávanějšímu pozorování došlo v roce 1991 při závodu hydroplánů v nedaleké vesnici. Jednomu ze závodníků se porouchal motor, a tak začal u břehu s opravami. Z vody se vynořila hlava neznámého zvířete, které vyděsilo jak závodníka, tak přihlížející diváky. Jiní svědci zase tvrdí, že ho vyděli vyhřívat se na slunci, to by dokazovalo, že dýchá pomocí plic. Přesto je existence Igopoga většinou vyvracována. Někdo tvrdí, že zvíře před nedávnem uhynulo. Jen krátce k popisu zvířete. Igopogo by měl být dlouhý 4-20 metrů, měl by mít hadovité tělo a psí hlavu, tak by to mohla být řada vyder plujících za sebou.
Jediná fotografie Igopoga - zdroj

Zabijácká zvířata za druhé světové války

9. února 2011 v 19:32 | forusrakos
Ve druhé světové válce proti sobě nebojovali jen lidé, ale často k tomu využívali i zvířata. Jiná zvířata zase využila příležitosti pořádně se najíst.

Za druhé světové války byl zaznamenán asi největší masový útok žraloků. Nechvalně známá loď amerického námořnictva USS Indianapolis byla potopena japonskou ponorkou 30. července 1945. Potopení lodi, na které bylo 1196 vojáků, nepřežilo asi 300 vojáků. Ti kteří přežili obsadili záchranné čluny nebo plavali přímo ve vodě čekajíce na záchranu. Vojáci trpěli prochlazením, dehydratací nebo hladem. Potom ale přišlo další mnohem větší nebezpečí. Napadlo je obrovské hejno žraloků dlouhoploutvých. Žraloci napadali nejprve krajní muže a postupovali stále hloubeji ke středu. Nakonec napadení přežilo 321 mužů z 880. Sedm dalších zemřelo po záchraně na následky podchlazení a dehydratace. Napadení známé jako Indianapolis Incident se počtem obětí vyrovná mnoha bitvám.
žralok dlouhoploutvý (Carcharhinus longimanus) zdroj

Dalšími zabijáckými zvířaty se staly krokodýli mořští, kteří využili bitvy o Ramree Island nedaleko Barmy. Bojovali tu Japonci a Britové. Při bitvě procházeli Japonci mangrovovými porosty, kde žili a nebezpečí představovali štíři, komáři, ale hlavně krokodýli. Japonci v magrovech zabloudili a zůstali tam přes noc. Krokodýlům nastaly hody. Ráno se našlo živých asi jen 20 vojáků. Původně jich bylo více 1000. Tyto údaje ale nelze brát jako úplně pravdivé, protože pocházejí z deníků britských vojáků. Přesto se bitva o Ramree Island zapsala do Guinessovy knihy rekordů jako největší masakr způsobený krokodýly.
krokodýl mořský (Crocodylus porosus) zdroj

Teď už ke zvířatou, která byla úmyslně využívána. Jejich osud většinou nebyl nijak šťastný, zvířata se totiž za druhé světové války využívala hlavně jako živé bomby. Používali se především psi (nejčastěji dobrmani), dále také poštovní holuby. Na klasická dřevěná města v Japonsku byli posíláni netopýři se zápalnými zařízeními. Tehdejší doba nebyla pro zvířata stejně jako pro lidi nijak příznivá.

Kočka rybářská

6. února 2011 v 18:07 | forusrakos
Kočka rybářská (Prionailurus viverrinus) je malá kočkovitá šelma žijící ve dvou poddruzích. Spolu s jaguárem a tygry z rezervace Ranthambhore je to jediná kočkovitá šelma vyhledávající vodní plochy. Můžeme se s ní setkat u řek, potoků, jezer, v mangrovových porostech i na mořských pobřežích jihovýchodní Asie, Indie a Srí Lanky. Životu poblíž vody se téměř dokonale přizpůsobila. Mezi prsty jí narostla částečná plovací blána, která jí pomáhá při častém plavání. Zuby jsou přizpůsobeny k uchopování vlhké kořisti. Jak už její jméno napovídá, hlavní složkou potravy kočky rybářské jsou ryby. Na ryby čeká na březích řek a rychlým švihnutím je vyhazuje na břeh. Nepohrdá ale ani žábami, hady, měkkýši nebo kraby a raky. Výjimečně loví i malé pozemní savce, anebo napadá zespoda vodní ptáky. Kočka rybářská je snadno zaměnitelná s cibetkou - má dlouhé tělo, krátké nohy a ocas a šedou srst s černými skvrnami. Má jen částečně zatažitelné drápy. Dorůstá délky 1,1 m i s ocasem, váží 8-14 kg. Matka má tři koťata, nejčastěji se páří v lednu nebo únoru. Mláďata po narození schovává do křoví a hraje si s nimi ve vodě. Je to noční a plachý tvor, ale když na to přijde je velmi bojovná a nebojí se ani o mnoho větších soupeřů. Jsou známy příklady, kdy zahnala smečku psů nebo v zajetí zabila leoparda. Není tomu tak dlouho, co byla běžná na celém jihu a jihovýchodě Asie. Ničení mokřadů, intenzivní zemědělství a šíření lidí způsobilo, že dnes se kočka rybářská vyskytuje ostrůvkovitě. V loňském roce byla dokonce zapsána na seznam ohrožených druhů. Její nejbližší příbuznou je kočka bengálská. V Česku můžeme kočku rybářskou spatřil v pěti zologických zahradách (Praha, Olomouc, Děčín, Ostrava, Ústí nad Labem). V zajetí se dožívá 10-12 let.
Na první pohled nepůsobí nijak zajímavě, ale je výjimečná v mnoha ohledech. zdroj

Velikáni paleontologie: Scott D. Sampson

4. února 2011 v 19:20 | forusrakos
Scott D. Sampson je paleontolog kanadského původu. Narodil se 22. dubna 1961 ve Vancouveru. V roce 1993 dokončil doktorát zoologie a od té doby vystřídal spoustu prací, v muzeích v New Yorku nebo Utahu, na univerzitách a vysokých školách. V současnosti pracuje jako hlavní kurátor Muzea přírodní historie v Utahu. Podílel se na vytváření seriálu Discovery Channel Planeta dinosaurů (v originálu Dinosaur Planet). Je autorem několika populárních knih: Dinosaur Trains, Dinosaur Odyssey: Fossil Threads in the Web of Life a v současnosti pracuje na velkém projektu Epic of Evolution, který zachycuje život od velkého třesku až po současnost. Scott Sampson se proslavil hlavně svými studiemi o madagaskarských teropech a utažských ceratopsidech a dinosaurech obecně. A také tím, že definitivně potvrdil, že rod Majungatholus je neplatný.
Nejvíce se zajímá o období svrchní křídy.

Popsané rody: Masiakasaurus, Einosaurus, Achelousaurus, Kosmoceratops, Utahceratops, Vagaceratops
Obrázek je z tohoto blogu - zde
Blog S. Sampsona - zde

PS: Nejsem si jistý, jestli je seznam popsaných rodů kompletní, budu vděčný za případné doplnění.

Nigersaurus

3. února 2011 v 10:06 | forusrakos
Nigersaurus (ještěr z Nigeru) byl neformálně popsán již roku 1976 Phillipem Taquetem. Formální popis ale přišel na svět až v roce 1999 a jeho autorem byl Paul Sereno. Jediný druh Nigersaura nese druhové jméno podle autora neformálního popisu - jmenuje se Nigersaurus taqueti. Ostatky Nigersaura patří k nejhojnějším fosíliím nalézaným v Nigeru. Žil na konci spodní křídy asi před 119 miliony lety. Obýval jih dnešní Sahary. V té době se mohl stávat kořistí velkých zdejších predátorů - Suchomimů a Sarcosuchů. Patří mezi menší sauropody. Měřil 9 metrů na délku, 2,4 na výšku a vážil 8-9 tun. Stejně jako ostatní sauropodi z Gondwany měl kratší krk, než ti z Laurasie. V roce 2005 se Paulu Serenovi podařilo odkrýt i lebku s extrémně rozšířenou tlamou. V tlamě měli Nigersauři 500-600 malých ostrých zubů v několika řadách, které se asi jednou měsíčně obnovovali. Stovkou předních zubů tak mohli přeslišky a kapradiny ze země doslova vysávat. Napomáhal tomu i krk, který mířil více dolů, než u jejich příbuzných. I Nigersauři měli v lebce dutiny pro odlehčení.
Takto si Nigersaura představuje populární malíř pravěku Todd Marshall.
kostra Nigersaura ...

Velikáni paleontologie - rozcestník

2. února 2011 v 20:03 | forusrakos
- Carnotaurus, Amargasaurus, Alvarezsaurus...

- Deinonychus, Tenontosaurus, Sauropelta...

- Masiakasaurus, Kosmoceratops, Einosaurus...

- Eoraptor, Nigersaurus, Suchomimus...

- Microraptor, Mei, Guanlong...

  • Slouží pro rychlejší vyhledávání a zpřehlednění dlouhodobého seriálu.
  • Pokud máte tip na nový článek o významném paleontologovi, napište ho do komentářů.

Paleontologické novinky - leden 2011

31. ledna 2011 v 19:42 | forusrakos
Od této chvíle nebudu psát od jednotlivých objevech, ale na konci měsíce vždy shrnu ty nejzajímavější a nejaktuálnější události ze světa paleontologie do jednoho článku.

Na začátku se ještě krátce vrátím do loňského roku. Na konci roku 2010 byl popsán zajímavý druh pravěkého krokodýla z Itálie. Dostal jméno Neptunidraco, tedy Neptunův drak. Neptunidraco žil ve střední juře před 165 miliony lety. Je tedy nejstarším známým zástupcem čeledi Metriorhynchidae, do které mimo jiné patří třeba i Metriorhynchus nebo Dakosaurus. Neúplná lebka Neptunidraca se našla na kusu vápence, původně určenému na výrobu kuchyňské linky.

Popisy dvou nových rodů sauropodů sice byly ohlášeny již v loňském roce, ale zveřejněny byly až letos. Na dlouhý seznam sauropodů se tak dostal i Demandasaurus ze Španělska a Narambuenatitan z Argentiny. Dalším nováčkem, jehož jméno bylo známo už minulý rok je svrchnokřídový Titanoceratops. K jeho popisu nebylo potřeba žádných nových vykopávek. Titanoceratopsovi totiž byla přisouzena nejzachovalejší kostra rodu Pentaceratops. Délka Titanoceratopse se odhaduje na 7-8 metrů.

V Izraely byl vyhlouben vrt, jehož cílem je zjistil, jaké klima panovalo v daném místě v prehistorii. Druhým cílem vrtu je zjistit, jak ovlivňovala podnebí sopečná aktivita.

Výzkumy ve velkém nalezišti v jihozápadní Číně mají pomoci odhalit, co vyhubilo faunu na konci triasu. Výzkum bude pokračovat alespoň dalších 10 let. I kdyby se nepodařilo zjistit, co za katastrofou stálo, budeme bohatě obdařeni spoustou nových fosílií. Doteď se tu našli rody Mixosaurus, Nothosaurus, Saurichthys a Dinocephalosaurus.

Prvním opravdu letošním dinosaurem je nejspíše Brontomerus pocházející ze spodní křídy z USA. Ze znám z dvou neúplných koster - kostry dospělce a nedospělého jedince. Je už 8 sauropodem z pohoří Cedar, což naznačuje, že druhový pokles této skupiny tu nebyl na začátku křídy nijak závratný. Krátce po objevu Brontomera byl popsán další sauropod, tentokrát z Argentiny. Dostal jméno Traukutitan, podle horského ducha, na kterého místní věří. Moc ze z něho nenašlo, proto se toho o něm ví jen velmi málo.

Nová studie o nelétavém ibisovi z Jamajky rodu Xenicibis tvrdí, že svá zakrnělá křídla používal k vzájemným soubojům. Studie vychází ze stavby křídel, kde jsou na zápěstí zavěšené dva klouby a celé křídlo tak fungovalo jako houpačka. Xenicibis tak mohl rozdávat smrtelné údery. Žil před 40 000 - 25 000 miliony lety ve svrchním pleistocénu.

Dosud nebylo jasné, jakou funkci měli v potravním řetězci amoniti. Nalezený otisk jasně potvrdil, že hlavní potravou amonitů byl plankton. Toho na konci křídy rapidně ubylo, a tak amoniti vyhynuli spolu s dinosaury.

Prvního nováčka se brzy dočkali i ptakoještěři. Nový druh Gwawinapterus žil v Severní Americe před 70 miliony lety. V té době se mohl setkat například s Albertosaurem. Gwawinapterus dosahoval třímetrového rozpětí křídel. S největší pravděpodobností lovil za letu, kdy kořist chytal piraními zuby. Koncem měsíce byl objeven další ptakoještěr - Unwindia. Žila ve svrchní křídě v Brazílii.

Asi nejdůležitějším lednovým objevem a asi také jedním z nejdůležitějších objevů letošního roku je Eodromaeus. Jde o jednoho z nejstarších známých dinosaurů z formace Ischigualasto, kde byli před ním popsáni třeba Eoraptor nebo Herrerasaurus. Eodromaeus žil ve svrchním triasu asi před 230 miliony lety. Tento teropod (?) dosahoval délky 1,2 metru. Byl popsán Paulem Serenem a jeho kolegy.

Další zajímavá teorie vychází z loňské studie, která označuje Torosaura za plně dospělého samce Triceratopse. K těmto rodům přidává ještě další - Nodoceratopse. Měl by to být také dospělec. Dalším faktem je velká druhová rozmanitost ceratopsidů v daném období.

Dalším významným objevem je rozmnožovací cyklus ptakoještěrů. Z nových nálezů Darwinoptera se zjistilo, že samci měli menší pánev a větší hřeben než samice. Nalezla se i vejce s velkým obsahem slané vody. Z toho vědci usuzují, že ptakoještěři hnízdili u moře a jejich rozmnožovací cyklus se podobal cyklu želv.

Xuwulong byl nejspíše příbuzný kachnozobých dinosaurů. Žil ve spodní křídě před 125 miliony lety v Číně. Našla se kompletní lebka a páteř a část pánve.

Novým objevem Xu Xinga je jednoprstý dinosaurus Linhenykus z Mongolska ze svrchní křídy. Čeleď Alvarezsauridae je zakrněním prstů typická, ale jen málokterý druh má prsty zakrnělé tak jako Linhenyhus. Jedním prstem nejspíše rozhrabával termitiště. Z nekomletní kostry se ví, že dorůstal délky asi jen jednoho metru, jeho stehenní kost měřila 7 centimetrů.

V Novém Mexiku se našla kost kachnozobého dinosaura, jejíž stáří bylo odhadnuto na 64,8 milionů let. Znamená to tedy, že některé druhy dinosaurů mohli žít i více než 700 000 let po křídovém vymírání.

Malý prosauropod Leonerasaurus žil ve spodní juře v Argentině. Našla se nekompletní kostra - velká část krku. Posledním lednovým dinosaurem se stal Teratophoneus, zástupce čeledi Tyrannosauridae. Předek T-rexe nebo Daspletosaura obýval Severní Ameriku před 75 miliony lety. Vyznačoval endemitické znaky - zkrácenou lebky jako měli abelisauridi a malý počet zubů.

Statistika: Celkem nám leden přinesl 10 nových rodů dinosaurů a 2 nové ptakoještěry. Znamená to tedy, že byl vstup do nového roku opravdu velmi vydařený, alespoň z toho paleontologického hlediska. Pokud se bude takto bude dařit i v dalších měsících, tak se můžeme těšit na 120 nových rodů dinosaurů a 24 nových ptakoještěrů. Pokud bych se zaměřil na více prehistorických zvířat, psal bych o plesiosaurovi Zarafasauře, křídovém ptáku Mystiornisovi nebo o křídové rybě rodu Leufuichthys.
 
 

Reklama