Březen 2011

Unikátní fauna Galapág

26. března 2011 v 13:29 | forusrakos |  starší články
  • Galapágy jsou velmi známé ostrovy v Tichém oceánu patřící Ekvádoru. Jsou známy díky svému endemitickému zvířectvu, my si ale nejprve řekneme něco o jejich poloze a geologické historii. Galapágy leží přímo na rovníku asi 1000 km od pobřeží Ekvádoru. Své jméno dostaly podle jednich z bizarních obyvatel ostrova. Galapágo je totiž španělské označení pro želvu, ve volném překladu tedy můžeme říct, že Galapágos znamená želví ostrovy. Tvoří je 19 velkých sopečných ostrovů, například Isabela, Fernandina, Santa Cruz, Santiago, Santa Cristóbal nebo Floreana, a také spousta menších ostrůvků. Galapágy jsou poměrně mladé ostrovy. Nejstarší ostov byl vytvořen před 5,5 miliony lety, nejmladší asi před 3 miliony lety. Ostrovy totiž tvoří stále se obnovující pás. Na západě vznikají nové ostrovy, které putují k východu, kde za miliony let zanikají. Takto pokračuje koloběh pořád dokola. Galapágy jsou jen řídce osídleny, žije tu asi 31 tisíc lidí. Nejlidnetější je ostrov Santa Cruz, kde je také největší město - Puerto Ayora. Hlavní město Puerto Baquerizo Moreno leží na ostrově Santa Cristóbal. Na většině ostrovech vládne suchu a černé lávové skály. Jen na některých sopkách je lesnatý porost. Za objevitele Galapág je považován Tomáš z Berlanga, ten na ostrovy náhodou narazil zjara roku 1535. Roku 1835 tu Charles Darwin strávil 6 týdnů pozorováním živočichů a výsledky jeho galapážského pozorování posloužily s mnoha dalšími pozorováními jako předloha pro světoznámé teorie.
satelitní snímek Galapág → zdroj
  • Hlavním důvodem proč jsou Galapágy tak známé je, že tu žijí podivně vyhlížející endemitická zvířata - především pak plazi. Mezi nejznámější tu patří leguán mořský (Amblyrhynchus cristatus). Jedná se o jediného mořského ještěra na světě. Aby se mohl potopit do moře, musí se slunit na skalnatém pobřebí, jinak by pod vodou mohl podchladnout. Dokáže se ponořit až 12 m hluboko, většinou se však zdržuje ve slunných mělkých vodách, kde hledá svou jedninou potravu - řasy. Samci mořských leguánů jsou známí pro svou agresivitu, která ještě narůstá v období páření. Dalším dobře známým galapážským plazem je želva sloní (Geochelone nigra). Je to největší současná suchozemská želva, dorůstá délky až 1,2 m a hmotnosti 200 kg. U želv sloních rozlišujeme dva typy krunýře. Prvním typem je sedlovitý krunýř, ten umožňuje želvám zvednout hlavu do výšky a spásat tak i vyšší vegetaci. Druhým typem je klenutý krunýř a ten želvám umožňuje spásat jen pozemní potravu, protože nemá dutinu, kde by mohla želva zvednout svůj krk. Kromě leguána mořského a želvy obrovské tu žije ještě dalších 18 druhů ještěrů, 5 hadů a několik mořských želv.
kolonie vyhřívajících se leguánů mořských → zdroj
želva sloní se sedlovitým krunýřem → zdroj
  • Rovněž ptačí říše zažívá na Galapágách svůj velký rozmach. Mezi nejvýznamější druhy patří tučňák galapážský (Spheniscus mendiculus), což je nejseverněji žijící druh tučňáka. Zároveň také patří mezi nejmenší druhy. Může tu přežívat, protože tu studené proudy ochlazují jinak teplou vodu. Ze západu sem proudí Cromwellův proud a z jihu velký Humboltův proud. V posledních letech se ale stává, že sem studený Humboltův proud nedorazí a to má pro zdejší faunu devastující následky, teplé roky přejívá jen málo jedinců. Tento jev se označuje jako El Niño. Na Galapágách je poměrně hojná také fregatka obecná (Fregata minor), nepatří ale mezi místní endemitické druhy, protože se vyskytuje i v Severní i Jižní Americe, Asii a Africe. Při námluvách samci předvádějí svůj červený hrdelní vak. Hrozí tu nebezpečí, že závistiví soupeř vak zobákem propíchne, to pro fregatku znamená smrt. U impozantních fregatek je velmi snadné rozpoznat pohlaví na první pohled. Fregatky jsou potravním konkurentem pro racka galapážského (Creagrus furcatus), ten si proto raději zvolil noční způsob života. Přes den spí nebo chodí po skalách a příležitostně něco chytí, ale musí dávat pozor, aby mu to fregatky nevzaly. Racek galapážský byl v celosvětové anketě zvolen za nejkrásnějšího ptáka na světě. Díky lodní dopravě můžeme galapážské racky občas spatřit i v Kalifornii, ale nejsou tam původní. Druhým endemitickým rackem je racek lávový (Leucophaeus fuliginosus), ten je nejvzácnějším rackem na světě. Žijí tu také čtyři druhy terejů. Nejznámější a nejrozšířenější je terej modronohý (Sula nebouxii). Sice nepatří mezi endemity, ale jeho největší populace žije právě na Galapagách. Mají typický "svatební tanec", samci obcházejí kolem samic se vztyčeným zobákem a předvádějí své modré nohy. Jedním ze zajímavých ptačích endemitů je i kormorán galapážský (Nannopterum harrisi). S výškou 90 cm je to největší kormorán na světě, a je také jediný, který ztratil schopnost létat. Pro potravu se potápí pod vodu, kde působí velice obratně. Jeho populace na Galapágách je sice malá, ale stabilní. Malou populaci tu mají i káňata galapážská (Buteo galapagoensis). Jsou to jediní dravci, kteří na ostrovech hnízdí a celoročně žijí. Nemají na ostrovech přirozené nepřátele, a tak se živí jinými ptáky nebo dokonce mladými leguány. A na konec asi nejtypičtější galpážští ptáci - pěnkavy. Žijí tu ve třinácti druzích, které mají stejného předka. Dříve je zkoumal Darwin a zjistil, že u nich ještě stále probíhá evoluce. A to dokonce závratnou rychlostí. Každý druh má jinak uzpůsobený zobák a sbírá rozdílnou potravu. Evoluce probíhá ještě rychleji, než si myslíme. V roce 1997 zasáhlo Galapágy obzvlášť silné El Niño. Izolované pěnkavy neměly co žrát, a tak si našly nový způsob získávání potravy - začaly sát krev jiných ptáků. Již po několika generacích se jim začal zešlíhlovat zobák, aby mohly potravu lépe přijímat. Zřejmě tak brzy budeme bohatší o jeden živočišný druh. Je to krásný příklad toho, že i ve světě, kde většina druhů vymírá se můžou rodit naprosto nové a nevídané formy života. Na Galapágách dále můžeme vidět i featony proužkované (Phaethon aethereus), volavky lávové (Butorides sundevalli), albatrose galapážské (Phoebastria irrorata) nebo plameňáky starosvětské (Phoenicopterus ruber).
rodiče tučňáka galapážského pečující o mládě → zdroj
dvojice nelétavých kormoránů galapážských → zdroj
nejkrásnější pták světa - racek galapážský → zdroj
  • Na ostrovech nežijí téměř žádní původní savci. V současné době známe jen 6 zástupců savců na Galapágách. Asi nejčastěji byste tu narazili na ploutvonožce. Ty můžeme na Galapágách vidět poměrně často, protože jsou tam hojní. Žijí tam celkem dva zástupci: lachtan kalifornský (Zalophus californianus) a lachtan galapážský (Arctocephalus galapagoensis). Lachtan kalifornský tu má svůj vlastní poddruh, který je ale podle nejnovějších výzkumů DNA samostatným druhem. Může se tak jednat o další endemitický druh. Druhý druh, lachtan galapážský, tu je také docela hojný, ale rozhodně ne tolik, jako výše jmenovaný druh. Navíc je mnohem plažší a před lidmi hledá útočiště v moři. Jak už jméno naznačuje, je dalším z galapážských endemitů. Ze zbývajících 4 druhů se 2 řadí mezi letouny a 2 mezi hlodavce. Mimo tyto druhy tu žije spousta nepůvodních druhů, které rychle devastují ekosystém na Galapágách. Vetřelci jsou tu převážně zdivočelé kozy, psi, kočky, krysy a prasata.
endemitický lachtan galapážský → zdroj
  • Článek je trochu delší, než jsem si původně představoval, ale ani sebedelší článek nemůže vyjádřit krásu, kterou Galapágy bezpochyby skrývají. Podle mě jsou Galapágy nejúžasnějším místem na Zemi.

Arsinoitherium

19. března 2011 v 17:41 | forusrakos |  starší články
  • Nedávno jsem "rozhýbal" rubriku s popisy prvohorních zvířat, dnes přichází řada i na rubriku >>po dinosaurech<
Arsinoitherium podle dokumentární trilogie Sea Monsters (Monstra pravěkých oceánů)
zdroj
  • Arsinoitherium v překladu znamená Arsinoino zvíře. Arsinoe byla egyptská královna, jejíž chrám stál nedaleko prvního nálezu, ten učinil v roce 1902 Angličan Hugh J. L. Beadnell. Arsinoitherium žilo v době pozdního eocénu a spodního oligocénu před 36-30 miliony lety v severní Africe, nedávné nálezy ale ukazují, že jeho areál rozšíření sahal až k dnešnímu území Etiopie. Etiopské nálezy jsou navíc mnohem mladší než ty, které jsme znali doposud. Pocházejí z doby před 27 miliony lety. Patřilo mezi embrithopody, takže jeho nejbližšími současnými příbuznými jsou sloni. Jinak se podobalo nosorožci a způsobem života připomínalo hrocha. Nejbližší příbuzní žili v jihovýchodní Asii. Arsinoitherium bylo býložravé a největší část jeho jídelníčku tvořilo ovoce a jiné plody. Zdržovalo se v mangrovových porostech v blízkosti moře, anebo trávilo čas přímo v mělkém moři, protože se jeho nohy hodily jak k chůzi, tak k plavání. Arsinoitheria žila samotářsky, nebo se sdružovala do malých stád. Bylo to poměrně velké zvíře, na které si trouflo jen máloco. Celé tělo měřilo 3 metry na délku a 1,8 na výšku. Kůže Arsinoitherií se s největší pravděpodobností podobala sloní, byla tlustá a bezsrstá. Typickým znakem tohoto rodu jsou dva velké rohy na nosu samců, přes které ani nemohli vidět. Další dva menší rohy měli nad očima. Jednou z teorií uvažující o tom, jakou měly tyto rohy funkci je, že zesilovaly vydávané zvuky podobně, jako tomu bylo u kachnozobých dinosaurů. Asi jediným dokumentem, ve kterém můžeme toto úchvatné zvíře vidět jsou Monstra pravěkých oceánů.
  • DRUHY: A. zitteli, A. andrewsii, A. giganteum (etiopský druh), evropské a asijské druhy byly přeřazeny k jiným rodům
kostra Arsinoitheria
zdroj

Armagedon zvířecí říše

17. března 2011 v 14:19 | forusrakos |  starší články
  • Armagedon zvířecí říše (Animal Armageddon) je poměrně nový dokument distribuovaný společností Discovery Communications. Poprvé se vysílal v USA v roce 2009 na kanálu Animal Planet. Vzniklo celkem 8 dílu, z nichž každý trvá asi 45 minut. Jeho téma je velmi zajímavé - seriál se zabývá největšími přírodními katastrofami v dějinách Země. Zvířata byla tvořena počítačovou grafikou a i když nevypadají úplně živě, přesto ještě patří mezi do lepší poloviny. Bohužel je v tomto dokumentárním seriálu velké množství chyb. Například, že Staurikosaurus žil v Severní Americe, že Dunkleosteus vážil až 2 tun, nebo že se Deinosuchus, Velociraptor a Protoceratops dožili masového vymíraní na konci křídy. Další nevýhodou je, že mnoho zvířat není přesně vědecky pojmenováno a k jejich rozlišování v seriálu se používají termíny jako je třeba žralok nebo trilobit. →zdroj
  • 1. díl - Paprsky smrti: Děj se odehrává před 450 miliony lety v ordoviku, kdy je ozonová vrstva Země zdecimována gama paprsky ze zanikající hvězdy. Země tak čelí vlivům ultrafialového záření. V úvodním díle můžeme vidět rody Astraspis, Climatius, Cameroceras, Megalograptus, Pterygotus, Leonaspis, Isotelus a Trocholites.
  • 2. díl - Peklo na Zemi: Druhá část seriálu se odehrává v devonu před 377 miliony lety. V té době Zemi vládla sopečná apokalypsa, která zvyšovala teplotu. Většina druhů nadokázala tak náhlou změnu přežít. Tento díl nám představuje rody Materpiscis, Dunkleosteus, Ichthyostega, Tiktaalik, Eusthenopteron, Cheirolepis a Bothriolepis.
  • 3. díl - Velké vymírání: V této epizodě zasáhne Zemi největší masové vymírání všech dob. Odehrává se totiž v permu asi před 250 miliony lety. V oblasti Sibiře propukne nevídaná sopečná erupce a do atmosféry unikají nebezpečné plyny. Podnebí se všude náhle mění. Rody představenými ve třetím díle jsou Dicynodon, Lystrosaurus, Sauroctonus, Proterosuchus a Thrinaxodon.
  • 4. díl - Udušení: Čtvrtý díl nás vtáhne do období triasu, do doby prvních dinosaurů, před 200 miliony lety. Vlivem velké vulkanické činnosti se rozpadá prakontinent Pangea. Toxické plyny, teplo a všudypřítomná láva hubí slabé živočichy a činí tak dominantní skupinou dinosaury. Ve čtvrté epizodě se nám představují Megazostrodon, Desmatosuchus, Staurikosaurus, Edudimorphodon a Rutiodon.
  • 5. díl - Soudný den: Před 65 miliony lety na konci křídy na zemi dopadá obrovský asteroid, který ukončuje vládu dinosaurů na modré planetě. Právě v této době se odehrává pátý díl seriálu. Je tu vyobrazeno velké a pestré množství živočichů, hlavně pak dinosaurů, ale někteří se podle skutečnosti konce křídy ani nedožili. Vidět můžeme rody Alamosaurus, Purgatorius, Tyrannosaurus, Triceratops, Deinosuchus, Quetzalcoatlus, Dromaeosaurus, Protoceratops, Troodon, Edmontosaurus, Tarbosaurus, Byronosaurus, Cretoxyrhina, Mortoniceras, Tylosaurus a Opisthocoelicaudia.
  • 6. díl - Panika v oblacích: Další díl se odehrává krátce po dopadu asteroidu. Zemi ovládají požáry, kyselé deště, zěmětřesení a tma. Dinosauři i ptakoještěři jsou na pokraji vymizení. Jelikož tento díl navazuje na díl předchozí, mají oba stejné zastoupení zvířat.
  • 7. díl - Oheň a led: Před 74 tisíci lety probíhá erupce jezera a supervulkánu Toba, která vyhubí téměř veškerou faunu tehdejší Asie a silně ohrozí na existenci druh Homo sapiens. Mimo něj můžeme vidět i Giganthopithecy, Stegodony, mamuty, jeskynní lvy, pumy a leopardy.
  • 8. díl - Kdo bude na řadě příště?: Poslední díl seriálu se odehrává v budoucnosti a uvažuje se v něm o tom, co by se stalo, kdyby na Zemi udeřila katastrofa takových rozměrů jako byl dopad asteroidu na konci křídy nebo velké permské vymírání způsobené sopečnou činností na Sibiři.

Soutěž: Nejdelší jména dinosaurů - vyhodnocení

13. března 2011 v 13:22 | forusrakos |  starší články
  • Takže je tu vyhodnocení soutěže, do které jste se mohli přihlásit od konce února. Pravidla byla naprosto jednoduchá - napsat pět rodových jmen dinosaurů, o kterých si myslíte, že jsou vůbec nejdelší. Nejlepší kombinace by byla:

Micropachycephalosaurus+Carcharodontosaurus+Eustreptospondylus+Opisthocoelicaudia
+Archaeornithomimus=22+18+18+18+17=93

  • Kombinaci dávající dohromady 93 bodů sice nikdo nevytvořil, ale někteří se jí velmi přiblížili. Soutěže se zúčastnili 3 soutěžící. A tady už jsou výsledky:
  • Na třetím místě nakonec skončil Theropoda. Ten dal dohromady 79 bodů. Na diplomu má tři Eotyranny.

Micropachycephalosaurus+Stegosaurus+Tyrannosaurus+Diamantinasaurus+Similicaudipteryx
=22+11+13+16+17=79

  • Druhé a první místo bylo velmi vyrovnané a nakonec mezi nimi byl jen bodový rozdíl. Druhý je tedy Mata. Ten dohromady získal 89 bodů. Na diplom jsem mu vybral Psittacosaura.

Micropachycephalosaurus+Carcharodontosaurus+Piatnitzkysaurus+Yangchuanosaurus
+Opisthocoelicaudia=22+18+16+15+18=89

  • Na prvním místě nakonec oprávněně skončil Deinonych. Celkem dostal 90 bodů a od ideální kombinace ho tedy dělily jen tři body. Na diplomu má Neovenatora a Hypsilophodonty.

Micropachycephalosaurus+Carcharodontosaurus+Heterodontosaurus+Eustreptospondylus
+Chungkingosaurus=22+18+17+18+15=90

  • Gratuluji vítězi a všem třem děkuji za účast.

Velikáni paleontologie: John H. Ostrom

11. března 2011 v 22:09 | forusrakos |  starší články
John H. Ostrom byl americký paleontolog narozený 18. února 1928 v New Yorku. Původně měl být lékařem po svém otci, nakonec si to ale rozmyslel a zapsal se na Kolumbijskou univerzitu. Během své paleontologické kariéry vystřídal mnoho pracovních míst na různých univerzitách v USA. Vyučoval také na Peabodyho muzeu přírodní historie, které založil jeden z nejvýznamnějších paleontologů všech dob - Othiniel Charles Marsh. V Americkém muzeu přírodní historie působil jako kurátor a nastřádal tam jednu z největších sbírek dinosauřích fosílií na světě. Oženil se s Nancy G. Hartman a měl s ní dvě dcery. Příliš mnoho nových druhů nepopsal, ale popsal jeden z nejvýznamnějších objevů v historii paleontologie - Deinonycha. Tak významný objev z Deinonycha opět udělal Ostrom, který ho společně s svým studentem Robertem T. Bakkerem detailně prostudoval a zjistil, že byl alespoň částečně teplokrevný a tím pádem také rychlý a hbitý. Porovnával ho s Archeopteryxem a našel mezi nimi mnoho podobností. Tím vyvrátil domněnku o tom, že dinosauři byli nemotornými a pomalými zvířaty, kterou se pokoušel vyvrátit již v 60. letech 19. století Thomas H. Huxley. John Ostrom také poprvé vyslovil domněnku, že ptáci jsou potomky dinosaurů, ta se potvrdila po objevu prvních opeřených dinosaurů. Včetně Deinonycha popsal také Tenontosaura a Sauropeltu. Období, kdy tyto objevy Ostrom a Bakker učinili je nazýváno jako dinosauří renesance. Ostrom také zjistil, že Hadrosauři a jiní kachnozobí dinosauři žili ve stádech. 16. července 2005 ve věku 77 let John H. Ostrom podlehl Alzheimerově chorobě.
John H. Ostrom se svým Deinonychem → zdroj

Diplocaulus

10. března 2011 v 21:05 | forusrakos |  starší články
  • Po velmi dlouhé době přináším další článek o nějakém prvohorním zvířeti. V minulých článcích jsem psal o karbonském hmyzu. Dnes jsem se rozhodl napsat o bizarním obojživelníkovi, který žil na přelomu karbonu a permu. V dalších částech se vás potom pokusím seznámit s pozuruhodnými permskými ještěry.
  • Tím prapodivným obojživelníkem je Diplocaulus, jehož jméno ve volném překladu znamená dvojitý trn. Je zřejmé, že své jméno dostal podle útvaru na hlavě. Jeho objevitelem je E.D. Cope, který ho popsal během války o kosti, přesněji v roce 1877. Diplocaulové žili v Severní Americe (především pak ve státech USA Oklahoma a Texas) asi před 270 miliony lety. Jak už padlo úvodem, je to tvor z přelomu karbonu a permu. Nyní již k tomu, co na první pohled zaujme snad každého - k výrůstkům po stranách hlavy. Tyto výrůstky jsou vlastně prodloužené lícní kosti. Dnes se předpokládá, že jejich hlavní funkcí byla pomoc při plavání proti proudů, protože Diplocaulové měli velmi slabé nohy a ocas. Dalším návrhem, proč měli Diplocaulové tak prodloužené lícní kosti je, že velká hlava odrazovala predátory, kteří by ji nepolkli. Takovým predátorem mohl být kupříkladu Eryops. Tato teorie už je ale méně pravděpodobná. Zajímavé ale je, že mláďata se rodila s normálně velkými lícními kostmi, takže se jim musely prodloužit až během cesty k dospělosti. Podobně velkou hlavu měl i příbuzný druh Diploceraspis. Jinak byl Diplocaulus poměrně velký podsaditý mlok patřící mezi lepospondyly. Dorůstal délky až jednoho metru. Měl slabý zploštělý ocas a ostré jehlicovité zuby. Stejně jako všichni obojživelníci i Diplocaulové se zdržovali v blízkosti vodních ploch, kde číhali na svou kořist. Tou se nejčastěji stávali velcí karbonští členovci, ryby a jiní vodní živočichové. V současnosti jsou uznávány tři druhy: D. magnicornis, D. salamandroides a D. recurvicornis. Další dva druhy jsou považovány za nomen nudum. Jsou jimy D. copei a D. limbatus.
Rekonstrukce Diplocaula je z tohoto zdroje. Obrázek kostry a modelu je odtud.

Kočka zlatá

8. března 2011 v 13:33 | forusrakos |  starší články
  • Kočka zlatá (Caracal aurata) je středně velká kočkovitá šelma žijící v západní a střední Africe. Dříve byla řazena k rodu Felis, ale dnes je řazena spíše do rodu Caracal. Někde se také můžete setkat se speciálním a málo používaných rodem Profelis Jde o málo prostudovaný druh. Preferuje deštné lesní porosty v blízkosti řek, ale občas se zatoulá i do křovin nebo na savany. Je aktivní především v noci, kdy vylézá na lov. Její kořistí se nejčastěji stávají hlodavci, damani, malé druhy lesních antilop, slabé opice a jiní menší savci. Dále loví také pozemní a výjimečně i stromové ptáky. Žijí samotářsky. Jako většina koček jsou i kočky zlaté velmi hbité a rychlé, což se projevuje především v jejich pohybu po větvích stromů. V zajetí se dožívají věku kolem 15 let. Kočka zlatá je mnohem větší než kočka domácí. Dorůstá délky až jednoho metru bez ocasu, ten měří dalších asi 30 cm, a výšky v rozmezí mezi 40-50 cm. Největší jedinci váží i 16 kg, obvykle se však hmotnost pohybuje kolem 10 kg. Kočky zlaté mají mohutné tělo s robustními končetinami a malou hlavou. Vyskytují se hlavně ve zlaté barvě, někteří jedinci mají ale šedé nebo dokonce černé zbarvení. Mohou být i nenápadně skvrnité. Nejsvětlejší jsou vždy břicho a části hlavy. Naopak nejtmavší je ocas zakončený černou špiškou. Dříve se dokonce kočky zlaté podle barvy rozlišovaly na několik druhů, dnes už ale opět tvoří jeden druh a dva poddruhy. C. a. aurata žije na východě areálu rozšíření a většinou má skvrny na nohou a na břiše. Naopak C. a. celidogaster žije na západě a mývá skvrnitou většinu těla. Domorodí Pygmejci považují kočku zlatou za posvátné zvíře. Především pak její ocas, který používají jako talisman při lovu. Kočku zlatou ohrožuje kácení lesů. Není na něj ale tak citlivá jako jiné živočišné druhy. Nejbližšími příbuznými jsou karakalové, servalové a kočka Temminckova. Málo známé kočky zlaté nenajdeme v žádné české zoo. → zdroj

Gallery XI.

5. března 2011 v 22:14 | forusrakos |  starší články
  • Nedávno jsem při surfování po internetu našel překrásný obrázek na stránkách www.renderosity.com od uživatele Imx3d. Modely dinosaurů jsou zase od uživatele Dinoraul. Scenérie na obrázku se odehrává na konci svrchní křídy v Severní Americe ještě před vládou Tyrannosaurů. Mezi obávané lovce tehdy patřil i Nanotyrannus, který si na tomto obrázku troufá na samici Pachycephalosaura. Ta ale zuřivě brání své mládě a čelí útokům Nanotyranna. Vyděšené mládě se jde mezitím schovat. Působivé představení ze země pozorojí dva malí hlodavci rodu Purgatorius. Na obrázku si všimněte také propracovaného pozadí a povrchu tělo zobrazených zvířat. Tento obrázek vychází z toho, že části koster, které dnes označujeme za Dracorexe, nepatří samostatnému rodu, ale mláděti Pachycephalosaura. Nemáme ale důkazy, které by definitivně prohlásily rod Dracorex za neplatný, a proto nemůžeme ani tento obrázek označit za chybný.

7 nových divů světa: Skalní město Petra

3. března 2011 v 17:27 | forusrakos |  starší články
  • Petra je poslední nový div světa nacházející se v Asii. V další části již zamíříme do Evropy.
  • Komplex Petra je archeologické naleziště na západě Jordánska. Jeho nejznámější částí je skalní pískovcové město řazené na seznam 7 nových divů světů. Petra byla vystavěna někdy před 3. tisíci př.n.l. - 1. tisícem let př.n.l. jako pohřebiště. Později se začala rozrůstat a stalo se z ní město. Město bylo dokonale kryté před okolím, rozkládalo se totiž ve vyschlém korytě řeky v údolí Vádí al-Araba, které je součástí Velké příkopové propadliny. Obyvateli tohoto skrytého města byli Nabatejci, dokonce Petru vyhlásili hlavním městem jejich království. Veškeré své budovy tesali do pískovce, vystavěli tu chrámy, hrobky, obytné budovy, ale také amfiteátr. Za nejlepších let Petru obývalo až 30 000 lidí, toto období se odhaduje kolem roku 62 př.n.l.. Nabatejci Petru hromadně opustili v 6. století n.l. po sérii ničivých zemětřesení. Poté město objevili beduíni a skryli ho před světem. Petra upadla v zapomnění. Evropané ji objevili v roce 1812, kdy ji v přestrojení Araba spatřil švýcarský cestovatel Johann Ludwig Burckhardt. V roce 1985 byla Petra zapsána na seznam světvého kulturního dědictví UNESCO. Stala se symbolem Jordánska a je nejnavštěvovanějším místem této asijské země. Podivuhodná Petra byla využita v několika celovečerních filmech, nejznámějšími jsou Mumie se vrací, Transformers: Pomsta poražených nebo Indiana Jones a poslední křížová výprava.