Únor 2011

Paleontologické novinky - únor 2011

28. února 2011 v 20:26 | forusrakos |  starší články
  • Hned na začátek jeden fantastický objev, který už byl učiněn na konci minulého měsíce. Legendární exemplář Thescelosaura Willo přišel o svou velkou chloubu. Potvrdilo se, že jeho "srdce" je jen otisk připomínající kdysi funkční orgán. Dinosauři tak ztratili jeden z hlavních důkazů o jejich teplokrevnosti. Jen pro zajímavost: Willo byl objeven v roce 1993 v Jižní Dakotě a pochází ze svrchní křídy. → zdroj
  • Jediným únorovým ptakoještěrem se hned na počátku měsíce stal Archaeoistiodactylus. V Číně se objevila jeho nekompletní lebka. Je nejstarším zástupcem čeledi Istiodactylidae.
  • Z Ruska byl popsán nepříliš významný tanystropheid. Pro svět je nejdůležitější, že je to nejstarší zástupce této skupiny. Pro Čechy je ale daleko podstatnější jeho jméno - Augustaburiania. To samozřejmě vzdává hold českému paleontologovi Josefu Augustovi a malíři obrazů především s pravěkou tématikou Zdeňku Burianovi.
  • Čínští paleontologové označili rody dvou obřích kachnozobých dinosarů za shodné. Jsou jimi Zhuchengosaurus a Shantungosaurus.
  • Nové nálezy Alamosaura dokazují, že s ním musíme počítat na seznamu největších tvorů všech dob. Nové nálezy jsou mnohem větší než ty, které se nalézaly dříve. Svou velikostí se blížil, ba možná se i vyrovnal, Argentinosaurovi a tím kandiduje na post nejlépe prozkoumaného velkého sauropoda. Prozatím zůstává Alamosaurus největším sauropodem ze Severní Ameriky.
  • V únoru byly popsané dva naprosto nové druhy sauropodů. První dostal jméno Petrobrasaurus, žil ve svrchní křídě v Argentině. Jméno dostal podle ropné společnosti Petrobras, na jejíž ropných polích byla z velké části kompletní kostra objevena. Druhým druhem je Tapuiasaurus. Ten žil ve spodní křídě v Brazílii. U tohoto druhu se našly jen části kostry, mezi nimi ale také kompletní lebka. Jeho nejbližším příbuzným byl Nemegtosaurus z Mongolska.
  • Na Blízkém východě bylo nalezeno 8 zubů moderního člověka, všechny byly mnohem starší než většina jiných lidských pozůstatků na tomto místě. Stáří zubů se odhaduje na 400-200 tisíc let. Podle vědců mohou zuby napomoci k určení našich předků i našeho opravdového původu.
  • Po nedávném fantastickém objevu Lihnenyka přichází další alvarezsaurid z naprosto stejné doby a místa. Dostal jméno Albinykus. Našel se v Mongolsku a spolu s Linhenykem žili ve svrchní křídě. Albynykus patří mezi nejmenší alvarezsauridy, vážil asi jen 1 kg. Našla se neúplná kostra v sedící pozici podobné ptačí. Je to jen další z mnoha důkazů, že ptáci jsou přežívající dinosauři.
  • Nejen mezi dinosaury jsou v současnosti fantastické objevy. Svých prehistorických nováčků se dočkali i jiné skupiny. Mezi ptáky je tím nejnovějším objevem Bohaiornis ze slavné province Liaoning v Číně. Jeho nejbližším příbuzným je poněkud menší Eoenantiornis. Popsán byl i nový zajímavý druh ryby - Lepidotes pankowskii. Dříve popsané druhy jsou nalézány téměř po celém světě a potvrdilo se, že se stávaly kořistí Baryonyxů. Nový druh žil v Maroku ve stejné době jako Spinosaurus, jde tedy o jeho potenciální kořist. Lepidotes pankowskii dorůstal délky 1,6 m.
  • Nouze o nové objevy není ani mezi savci. Na jihu Sahary byl popsán nový druh antilopy - Prostrepsiceros vinayaki. Tato antilopa se spirálovitými rohy je velmi podobná antilopám, které žili před 6 miliony lety v Indii. Africká a asijská fauna se nejspíš v té době v mnohém shodovaly. Je také možné, že začátkem doby ledové se euroasijské druhy přesunuly do Afriky, kde jim podnebí vyhovovalo. Navíc je Prostrepsiceros současníkem prvních lidí.
  • Vědci dlouhou dobu přemýšleli o tom, do jaké míry byli Australopithecové vzpřímení. Nyní došli k závěru, že byli první předci lidí téměř úplně vzpřímení. To jim muselo ztěžovat pohyb po stromech, které se asi stávaly jejich útočištěm před predátory. K tomuto názoru dopomohla nekompletní kostra známá jako Lucy.
  • Asi nejvýznamějším objevem tohoto měsíce jsou ostatky nového druhu artarktického dinosaura. Tento dinosaurus ještě bohužel nedostal vědecké jméno. Je ale jisté, že šlo o malého ptakopánvého dinosaura příbuzného již známým rodům jako jsou Fabrosaurus nebo Heterodontosaurus. Žil na přelomu triasu a jury asi před 200 miliony lety. Společnost mu tedy mohli dělat Cryolophosauři nebo Glacialisauři. Byl objeven v těžko přístupných podmínkách hory Mt. Kirkpatrick. Spolu s tímto dinosaurem byly objeveny i ostatky neznámého sauropoda. Pokud se podaří nového dinosaura v budoucnu popsat bude to teprve čtvrtý dinosaurus z pravěké Antarktidy. → zdroj
  • Tento měsíc byl detailněji prostudován Brontomerus objevený v lednu tohoto roku. Předtím jsme věděli, že žil v Severní Americe ve spodní křídě. Brontomerus potvrdil, že počátkem křídy sauropodů neubylo. Našly se kosti dvou jedinců - dospělce a mláděte. Nově se podařilo zjistit, že dorůstal přibližně 14 m a vážil kolem 6 t. Dvě kostry jsou nejspíše matka se svým mládětem. Brontomerus měl nejsilnější nohy mezi dinosaury a nejspíš se s jejich pomocí bránil při napadení. Predátorům jako byl Deinonychus nebo Utahraptor v ohrožení uštědřil bolestivý kopanec. Nalezené mládě bylo velké asi jako poník. → zdroj
  • V Severní Americe (především v Montaně) se nalézá stále více koster T-rexů a vědci začínají pochybovat, že by se jich tolik na poměrně malém místě uživilo. Myslí si tedy, že Tyrannosauři zdaleka nebyli lvy dané oblasti, ale spíše hyenami, které braly kořist jiným predátorům a spoléhaly přitom na svou velikost. Jednoduše řečeno, T-rexům by prostě býložravci nestačili.
  • Na Aljašce byl objeven hrob asi tříletého dítěte. Je to nejstarší lidský ostatek na území Ameriky a dokazuje, že se sem lidé dostali ze severovýchodní Asie Beringovou úžinou. Ostatky byly navíc zpopelněny a to vrhá světlo na pohřbívání prvních lidí na americkém kontinentu.
  • Velmi zajímavý druh bezobratlého živočicha byl objeven v Číně. Dostal jméno Diania a byl zařezen mezi lobopody, ale vykazoval i znaky členovců a kroužkovců. Jelikož měl tvrdé obrněné nohy, byl to asi předek prvních členovců. Diania žila v kambriu před 520 miliony lety a měřila asi 6 cm. Dostala přezdívku Chodící kaktus. Objev oznámil časopis Nature a učinil Jianni Lia, který doufá, že se mu poblíž neleziště Dianiy podaří nalézt i několik podobných živočichů.
  • Statistika: I když únor nebyl na nové objevy tak bohatý jako počátek roku 2011, stále se dá řadit mezi velmi úspěšné měsíce. Byl bohatý spíše na nové teorie a zdokonalení informací o známých druzích. Polevení se uskutečnilo ze stránky nových druhů - našli se jen 3 dinosauři a jediný ptakoještěr (nepočítám nový druh dinosaura z Antarktidy, který ještě nebyl pojmenován). Našla se ale spusta jiných prehistorických zvířat. Do tohoto článku se už nevešla jurská želva Selenemys, pásovcům příbuzný Kuntinaru nebo ryba z eocénu Pietschellus.

Soutěž: Nejdelší jména dinosaurů

26. února 2011 v 19:46 | forusrakos |  starší články

  • Většina lidí, kteří budou číst tento článek bude mít asi o dinosaurech velmi dobré znalosti. Víte ale, jací dinosauři se pyšní nejdelšími jmény?
  • Pravidla soutěže jsou naprosto jednoduchá. Do zpráv nebo na e-mail forusrakos.74@seznam.cz napište pět rodových jmen dinosaurů, o kterých si myslíte, že jejich jména patří mezi nejdelší. Za každé písmeno dostanete jeden bod a vítězem se stane ten, kdo nastřádá nejvíce bodů. Například za jméno Iguanodon se vám bude počítat 9 bodů, za jméno Stegosaurus byste potom dostali 11 bodů. Přípomínám: počítají se pouze rodová jména dinosaurů. Počet soutěžících je neomezený. Pokud budete psát do zpráv nebo máte matoucí e-mailovou adresu, nezapomeňte se prosím podepsat.
  • Doufám, že se zúčastníte a úspěšně vyřešíte. Nejlepší soutěžící dostane (dostanou) diplom.
  • Soutěž bude vyhodnocena nejpozději do poloviny března.

Koroun bezzubý

23. února 2011 v 21:48 | forusrakos |  starší články
Koroun bezzubý (lat. Hydrodamalis gigas) známý také jako koroun severní, Stellerův moroň nebo mořská kráva je vyhubený mořský savec z čeledi dugongovitých, které se také přezdívá sirény. Jeho nejbližšími příbuznými jsou tedy kapustňáci a dugongové. Koroun byl s délkou 8 metrů a váhou 4 tuny vůbec největší sirénou. Měl zavalité tělo s malou hlavou. Nohy se mu jako všem mořským savcům přeměnily v ploutve. Ocasní ploutev byla široká a zploštělá a trochu se odlišovala od ploutví ostatních sirén. Měl bezzubou tlamu, nejčastěji se živil řasami a jinými vodními rostliny. Námořníci si dříve mysleli, že jsou korouni mořské panny a že občas vycházejí na břeh. To je ale nesmysl. Žil v severním Pacifiku a proto měl silnou tukovou vrstvu a silnou černou kůži. V roce 1741 rod Hydrodamalis popsal George Wilhelm Steller jako hojné ve stádech žijící zvíře. Ve skutečnosti už v té době zbývalo jen 1500 kusů. Protože byl pomalý, často se stával snadnou potravou námořníků i domorodých obyvatel. Byl loven pro svou černou kůži a jeho tuk se používal jako náhražka másla. Poslední jedinci přežívali v Beringově moři mezi Aljaškou, Kamčatkou a Čukotkou. Za vyhybený druh byl kouroun prohlášen roku 1768 a tak se stal rekordmanem. Jeho rekord ovšem není nijak potěšující, jde totiž o zvíře, které bylo vyhubeno nejdříve po svém objevu. Na zdevastování populace korounů stačilo lidem pouhých 27 let. Druh H. gigas popsal až roku 1780 Eberhard A. W. von Zimmermann.

dvojice korounů bezzubých a původní obyvatelé Inuité >>>zdroj<<< (odkaz vede na stránku o korounovi, najdete tam další obrázky korouna a také obrázky koster)

Spojení Severní a Jižní Ameriky

22. února 2011 v 21:55 | forusrakos |  starší články
  • Obě Ameriky byly spojeny až do první poloviny křídy. Potom se od sebe oddělily a zůstala mezi nimi síť ostrovů. K novému spojení došlo až počátkem pliocénu. Došlo k splynutí původních druhů. Mezi Jižní a Severní Amerikou se totiž vytvořil kontinentální most, který umožňoval volně migrovat živočichům z jihu na sever a těm ze severu na jih. V Jižní Americe žila bizarní endemitická zvířata - zejména savci. Nebyla tu nouze o prapodivné kopytníky, chudozubé savce, vačnatce ani velké hlodavce. Mezi ptáky tu vynikala zejména čeleď Phorusrhacidae, jejíž zástupci jsou známí též jako hrůzoptáci (viz.), a také velcí papoušci jako je třeba ara. I na severu se to jen hemžilo pozoruhodnými zvířaty. Tamnější zvířata ale byla velmi podobná dnešním druhům. Žili tu různí kopytníci, mezi jinými i koně, prasata, tapíři a také zvláštní velbloudi, jejichž potomky se později staly lamy. Dále tu byli velké kočkovité, medvědovité a psovité šelmy, mastodonti a jiní chobotnatci a velké množství hlodavců.
spojení Amerik se siluetami živočichů (na jihu jsou původní zvířata ze severu a na severu jsou původní zvířata z jihu) zdroj
  • Sražení Amerik způsobilo, že se oba ekosystémy začaly vzájemně napadat a některé slabé druhy musely ustoupit těm silnějším. Vznikaly nové formy živočichů. V Severní Americe se usadili vačnatci a docela se jim tu dařilo. Do dnešních dob tam ale přežil jen jediný druh - vačice virginská. Dostala se sem i Megatheria a Mylodonti. Dalšími přistěhovalci byli obří pásovci. Vyvinula se tu dokonce naprosto nová forma, dnes známá jako Glyptodon. Glyptodoni se dostali až hluboko na sever a stali se tak jedněmi z nejúspěšnějších jihoamerických tvorů na severoamerické půdě. Dostalo se i na nový a zároveň poslední druh hrůzoptáka. Vznikl Titanis. Papouškům se na severu příliš nedařilo. V Severní Americe se nadařilo ani kopytníkům z čeledí Litopterna a Notoungulata. Jmenujme ale alespoň významné zástupce Macrauchenii a Toxodona. Závratný úspěch tu nezaznamenali ani velcí hladavci, jako byli třeba předci kapybar. Invaze zvířat z jihu ale stačila na to, aby úplně vymizeli nosorožci, Oreodonti, Chalicotheria a kopytníci čeledi Protoceratidae. Zvířata ze Severní Ameriky začala ekosystém Jižní Ameriky doslova devastovat. Šavlozubé šelmy nahradily hrůzoptáky na vrcholu potravního řetězce a později je úplně vyhubyli. Usadily se tu malé šelmy, jako jsou mývalové, nosálové nebo kuny. Dostali se sem i medvědi žijící dodnes v Andách. V Andách přežívají i lamy. I jejich předci se sem dostali při této události, byl jím třeba Titanotylopus dosahující výšky žirafy. Zdejší biomy zaplavilo velké množství hlodavců. V pralesích se usadila prasata a tapíři. Samozřejmě se nestěhovali jen savci a ptáci. Migrovali i obojživelníci, plazi, členovci a sladkovodní ryby. Kontinentální most později umožnil cestovat do Jižní Ameriky i lidem. Dnes už ale zase Ameriky úplně spojeny nejsou, protože se ve Střední Americe vybudoval světoznámý Panamský průplav.
pár Smilodonů z Putování s pravěkými zvířaty
Phorusrhacos s Macraucheniemi za sebou z Putování s pravěkými zvířaty
Titanotylopus - velký předek lam zdroj

Jurské komando

20. února 2011 v 21:34 | forusrakos |  starší články
Jurské komando je dějové hodně podobné Jurskému parku. Postarší Dr. Frank Reno kdysi pracoval na experimentu, jehož cílem bylo vytvořil stroj umožňující cestovat časem. Na první expedici do druhohor poslal spolu s ostatními i svého bratra. Všichni zůstali v minulosti uvězněni, protože nemohli otevřít časovou bránu. Frank si přísahal, že svého bratra zachrání. Armáda proto vycvičí několik vojáků a pošle je spolu s Frankem do minulosti. Překvapivě rychle je pozabíjena většina týmu. Naštěstí ale Frank najde některé své přátele a zjistí, že pro ně uběhlo jen 6 let, zatímco pro něj půlka života. Jsou také nevídaně hbití a rychlí, protože dýchali jiný vzduch.... Problém nastane ve chvíli, kdy se mají vrátit zpět do současnosti.

Film se odehrává v období křídy. K vidění je tu poměrně hodně tvorů. Obrovský teropod a sauropod, velký raptor, ptakoještěr a krokodýl. Potom také nějaká rostlina, která zavinila smrt jednoho ze členů expedice. Horší už je to s efekty. Někteří dinosauři vypadají jako gumoví, jiní jako plyšoví. Zejména když velký teropod chodí po městě, chce se většině diváků smát. Žádný tvor nebyl vědecky pojmenovaný, jen teropodovi přezdívají Rudoch. Zvířata k sobě příliš "nepasují", proto se těžko určuje, do jaké země se expedice dostala.

Originální název: 100 Million BC
Rok a země vzniku: 2008, USA
Režie: Griff Furst
Hlavní role: Michael Gross, Christopher Atkins, Greg Evigan, Stephen Blackehart...

Akita inu

18. února 2011 v 21:20 | forusrakos |  starší články
Akita inu je nejznámější a největší z japonských špiců. Dnešní akita je nejspíše výsledkem křížení severkých psů a tradičních psů z Japonska a Číny. Velké oblibě se v Japonsku těší od 17. století. Od té doby se využívá k lovu na různá zvířata (proto se jí někdy přezdívá lovec medvědů) a také k psím zápasům. Jméno Akita inu bylo oficiálně vyhlášeno až v roce 1931, kdy byla také akita vyhlášená za národní poklad Japonska. Nové jméno vyřešilo problém, který vznikl díky velkému rozšíření akity. V různých koutech Japonska se akitě říkalo různými jmény podle toho, jak byly využívány. V roce 1910 byly japonskou vládou zakázány psí zápasy, protože se psi často křížili, aby měli větší sílu a tím i větší šanci na vítězství. Tradiční plemena tak ztrácela svoje původní proporce a jiné vlastnosti. Nakonec byla akita "vyčištěna" neposkvrněnými psy z horských oblastí a byl dokonce zakázán její vývoz. Později byl pochopitelně znovu povolen, jinak by se nedostala do jiných částí světa, kde se také těší velké oblibě. Dnes je velmi oblíbená hlavně v USA, kde bylo dokonce vyšlechtěno naprosto nové plemeno známé jako americká akita. Je to plemeno střední velikosti. Podle standardu by měli mít psi 64-70 cm v kohoutku a feny 58-64 cm. Hmotnost je určená na 35-50 kg. Má velmi jemnou a hustou podsadu a hrubou krycí srst. Vyskytuje se ve čtyřech barvách - bílé, žíhané, sezamové a červené. Akity jsou velmi hravé, ale hodí spíše k náctiletým, kteří dokáží respektovat jejich potřeby. S výcvikem by se mělo začít velmi brzy, protože s věkem stoupá tvrodohlavost. K cizích lidem je nedůvěřivá, ale zbytečně neútočí. Je výborným hlídačem. Nedoporučuje se chovat s dalším psem, protože je velmi drzá a absolutně nerespektuje soukromí, k jiným psům může projevovat agresivitu. Je sportovně založená, přátelská, veselá a věrná.
sezamová akita inu zdroj
žíhaná akita inu zdroj

Unikátní fauna Nového Zélandu

16. února 2011 v 19:45 | forusrakos |  starší články
Nový Zéland je souostroví v Tichém oceánu na jihovýchod od Austrálie. Tvoří jej nespočet ostrovů a ostrůvků, z nichž největší jsou Severní a Jižní ostrov. Dalším významným ostrovem je Stewardův ostrov ležící na jihu. Dohromady Nový Zéland tvoří 32 ostrovů s rozlohou větší než 10 km2. V 9. století a možná ještě dříve se na ostrovech usídlili Maorové, kteří jsou dnes považováni za původní obyvatele. Prvním Evropanem na ostrovech se stal Abel Tasman v roce 1642. Myslel si ale, že jde o součást Jižní Ameriky.
Teď už ale k fauně, díky které jsou ostrovy tak známy. Nový Zéland je přímo rájem pro endemitické druhy ptáků, a to především pro ty nelétavé. Létání totiž na ostrovech nebylo potřeba, protože tu nežili žádní pozemní dravci. Na to, že Evropané přivezli kočky, krysy a jiná zvířata, zdejší příroda trpí. Asi nejznámějším endemitickým obyvatelem Nového Zélandu je kivi, a hned ve čtyřech druzích. Nejznámějším druhem je kivi jižní (Apteryx australis) známý také jako kivi hnědý. Kiviové naprosto ztratili ocas a křídla, čímž ztratili i schopnost létat. Kiviové se adaptovali k nočnímu životu a proto také téměř ztratili zrak, naopak se u nich velmi dobře vyvinul čich. Jsou velmi dobrými běžci. Peří kiviů je husté a velmi se podobá srsti. Dalším známých opeřencem z Nového Zélandu je kakapo soví (Strigops habroptila). Tohoto druhu velmi ubylo a dnes je kriticky ohrožený. Zbytky populace byly převezeny na dva ostrovy předem zbavené predátorů, kde se jim začíná dařit, dokonce se i rozmnožují. Stejně jako kiviové preferují i kakapové noční aktivitu. Více informací o něm naleznete zde. Kakapův příbuzný nestor kea (Nestor notabilis) je na tom o poznání lépe. Obývá jen Jižní ostrov. Patří mezi nejtěžší papoušky, ale stále dovede létat. Je všežravý, nejčastěji požírá kořínky, ořechy nebo různé plody. Nepohdá ani malými ptáky, savci nebo hmyzem. Často se přiživuje i na mršinách, napadá i ovce. V dřívějších dobách byl proto pronásledován farmáři, dnes už je jeho lov zakázán. Je velmi inteligentní a často zalétá pro potravu do měst. Na Novém Zélandu žije i největší chřástalovitý pták světa - slípka takahe (Porphyrio hochstetteri). Je tak velká, že není schopná letu a to ji značně znevýhodnilo před přivlečenými predátory. Do roku 1948 byla dokonce považována za vyhubenou. Poté byla znovuobjevena a v současnosti dokonce její počty tolik narostly, že se za seznamu kriticky ohrožených druhů dostala na seznam ohrožených druhů. Jedným místem, kde hnízdí albatros královský (Diomeda ephomophora) je poloostov Otago na Jižním ostrově. S rozpětím křídel 3,3 metrů se řadí k největším ptákům. Na ostrovech se setkáme i s tučňáky, hlavně s tučňákem žlutookým (Megadyptes antipodes). Dalšími ptačími endemity Nového Zélandu jsou zvláštní pěvec tui zpěvný (Prosthemadura novaeseelandiae), blízký příbuzný nestora - papoušek kaka, který je vlastně méně známější severoostrovní formou (Nestor meridionalis) nebo nelétavý chřástal weka, často zaměňovaný s kivim (Gallirallus australis).
Z dalších novozélandských živočichů rozhodně stojí za zmínku hatérie novozélandská (Sphenodon punctatus) patřící mezi plazy. Jde o živoucí fosílii nezměněnou už od druhohor. Nemají páteř, ale strunu hřbetní tvořenou chrupavkou. Na temeni hlavy mají třetí oko, které je viditelné pouze v mládí. Dříve zřejmě sloužilo k tomu, aby měla hatérie přehled o vzdušném prostoru nad ní. Hatérie vykazují zvláštní přátelství s druhem buřňáků, kteří sídlí v jejich norách. Jen výjimečně se stává, že by hatérie sežrala vejce nebo dokonce samotného buřňáka. K dalšímu zajímavému druhu musíme zavítat do říše hmyzu. Podivný cvrček weta žije na Novém Zélandu asi v 70 druzích, což je naprostá většina. Několik dalších druhů žije v různých koutech jižní polokoule. Na ostrovech je jediný jedovatý živočich, a to druh pavouka - snovačka katipo (Latrodectus katipo). Naštěstí je poměrně vzácná. Savci jsou tu též vzácní. Nepočítéme-li dovlečené druhy, mohli bychom se tu setkat s lachtany hřivnatými, známé i jako lvouny (Otaria flavescens) nebo s vačicí dovlečenou Maory, která tu páchá velké škody. Místní jí přezdívají possum. Z mořských živočichů tu můžeme zahlédnout vorvaně tuponosé (Physeter catodon) nebo plískavice novozélandské (Cephalorhynchus hectori).
Spousta novozélandských zvířat byla již zcela vyhubena. Příkladem budiž nelétavý pták moa (Dinornis). Člověk vyhubyl všech patnáct druhů. Ptáci Moa byli v novozélandské přírodě dominantními býložravci. Dnes už se na tu napotkáme ani s obřím orlem Haastovým (Harpagornis moorei). Je jen na lidech, zda k těmto ptákům přibydou i další.
Zdroje obrázků:
mapa Nového Zélandu - zdroj
novozélandští ptáci: kakapo soví (nahoře, zdroj), kivi jižní (uprostřed, zdroj), slípka takahe (dole, zdroj)
novozélandská zvířata: hatérie novozélandská (nahoře, zdroj), weta (uprostřed, zdroj), plískavice novozélandská (dole, zdroj)
Moa a Orel Hasstův - zdroj

Argentinosaurus

12. února 2011 v 20:25 | forusrakos |  starší články
Argentinosaurus (argentinský ještěr) byl popsán v roce 1993 paleontology José Bonapartem a Rudolfem Coriou. Prvním nalezeným ostatkem se stala šestimetrová kost objevená argentiským zemědělcem, který si myslel, že je to zkamenělé dřevo. Později se objevilo ještě asi dalších 10% kostry. Všechny doposud nalezené kosti jsou vystaveny v muzeu v Georgii, kde je také obří makety kostry Argentinosaura vypracovaná umělci na základě dosavadních nálezů. Argentinosaurus je bezesporu jedním z největších dinosaurů a živočichů vůbec. Přesné rozměry můžeme jen odhadovat, protože na tak malé části kostry se nedají určit. V současnosti se odhaduje délka na 30-33 metrů a hmotnost kolem 73 tun. Některé odvážné teorie odhadují délku na 40 metrů, jiné na 22-26 metrů. Další teorie uvádí hmotnost 90-110 tun. Do roku 2005 držel velikostní rekord, potom ho ale překonal jiný argentinský gigant - Puertasaurus. Žil před 96-94 miliony lety v Argentině a prostředí sdílel s obřími dravci rodů Mapusaurus nebo Giganotosaurus. S Giganotosaurem se možná těsně míjel, ale i kdyby žili společně, pravděpodobnost, že by se Argetinosauři stávali potravou Giganotosaurů je mizivá. Možná by se jim občas povedlo ukořistil neopatrné mládě. Je málo prozkoumaný, a proto není znám ani jeho vzhled. Nejspíše se vyznačoval typickými znaky sauropodů. Měl extrémně malou hlavu. Poměrně dobře zpracovaný je ve speciálu seriálu Putování s dinosaury - Země obrů. Jediným druhem je Argentinosaurus huinculensis.
obří maketa kostry Argentinosaura zdroj

Toto je zatím poslední článek o sauropodech, později ještě přibydou asi dva články o prosauropodech, ale nyní se budu věnovat spíše živočichům z jiných časových období.

Igopogo

11. února 2011 v 21:34 | forusrakos |  starší články
V nadpise není chyba, název tohoto kryptida je opravdu jen o kapku vylepšené jméno známějšího protějška známého jako Ogopogo. Igopogo má žít v jezeře Simcoe v Kanadě, nedaleko Toronta. K prvnímu pozorování Igopoga (nepočítáme-li různé indiánské legendy) došlo v roce 1970. Legendu šířil jakýsy slaboduchý stařeček žijící z cestovního ruchu v dané oblasti. K poněkud uznávanějšímu pozorování došlo v roce 1991 při závodu hydroplánů v nedaleké vesnici. Jednomu ze závodníků se porouchal motor, a tak začal u břehu s opravami. Z vody se vynořila hlava neznámého zvířete, které vyděsilo jak závodníka, tak přihlížející diváky. Jiní svědci zase tvrdí, že ho vyděli vyhřívat se na slunci, to by dokazovalo, že dýchá pomocí plic. Přesto je existence Igopoga většinou vyvracována. Někdo tvrdí, že zvíře před nedávnem uhynulo. Jen krátce k popisu zvířete. Igopogo by měl být dlouhý 4-20 metrů, měl by mít hadovité tělo a psí hlavu, tak by to mohla být řada vyder plujících za sebou.
Jediná fotografie Igopoga - zdroj

Zabijácká zvířata za druhé světové války

9. února 2011 v 19:32 | forusrakos |  starší články
Ve druhé světové válce proti sobě nebojovali jen lidé, ale často k tomu využívali i zvířata. Jiná zvířata zase využila příležitosti pořádně se najíst.

Za druhé světové války byl zaznamenán asi největší masový útok žraloků. Nechvalně známá loď amerického námořnictva USS Indianapolis byla potopena japonskou ponorkou 30. července 1945. Potopení lodi, na které bylo 1196 vojáků, nepřežilo asi 300 vojáků. Ti kteří přežili obsadili záchranné čluny nebo plavali přímo ve vodě čekajíce na záchranu. Vojáci trpěli prochlazením, dehydratací nebo hladem. Potom ale přišlo další mnohem větší nebezpečí. Napadlo je obrovské hejno žraloků dlouhoploutvých. Žraloci napadali nejprve krajní muže a postupovali stále hloubeji ke středu. Nakonec napadení přežilo 321 mužů z 880. Sedm dalších zemřelo po záchraně na následky podchlazení a dehydratace. Napadení známé jako Indianapolis Incident se počtem obětí vyrovná mnoha bitvám.
žralok dlouhoploutvý (Carcharhinus longimanus) zdroj

Dalšími zabijáckými zvířaty se staly krokodýli mořští, kteří využili bitvy o Ramree Island nedaleko Barmy. Bojovali tu Japonci a Britové. Při bitvě procházeli Japonci mangrovovými porosty, kde žili a nebezpečí představovali štíři, komáři, ale hlavně krokodýli. Japonci v magrovech zabloudili a zůstali tam přes noc. Krokodýlům nastaly hody. Ráno se našlo živých asi jen 20 vojáků. Původně jich bylo více 1000. Tyto údaje ale nelze brát jako úplně pravdivé, protože pocházejí z deníků britských vojáků. Přesto se bitva o Ramree Island zapsala do Guinessovy knihy rekordů jako největší masakr způsobený krokodýly.
krokodýl mořský (Crocodylus porosus) zdroj

Teď už ke zvířatou, která byla úmyslně využívána. Jejich osud většinou nebyl nijak šťastný, zvířata se totiž za druhé světové války využívala hlavně jako živé bomby. Používali se především psi (nejčastěji dobrmani), dále také poštovní holuby. Na klasická dřevěná města v Japonsku byli posíláni netopýři se zápalnými zařízeními. Tehdejší doba nebyla pro zvířata stejně jako pro lidi nijak příznivá.