Leden 2011

Paleontologické novinky - leden 2011

31. ledna 2011 v 19:42 | forusrakos |  starší články
Od této chvíle nebudu psát od jednotlivých objevech, ale na konci měsíce vždy shrnu ty nejzajímavější a nejaktuálnější události ze světa paleontologie do jednoho článku.

Na začátku se ještě krátce vrátím do loňského roku. Na konci roku 2010 byl popsán zajímavý druh pravěkého krokodýla z Itálie. Dostal jméno Neptunidraco, tedy Neptunův drak. Neptunidraco žil ve střední juře před 165 miliony lety. Je tedy nejstarším známým zástupcem čeledi Metriorhynchidae, do které mimo jiné patří třeba i Metriorhynchus nebo Dakosaurus. Neúplná lebka Neptunidraca se našla na kusu vápence, původně určenému na výrobu kuchyňské linky.

Popisy dvou nových rodů sauropodů sice byly ohlášeny již v loňském roce, ale zveřejněny byly až letos. Na dlouhý seznam sauropodů se tak dostal i Demandasaurus ze Španělska a Narambuenatitan z Argentiny. Dalším nováčkem, jehož jméno bylo známo už minulý rok je svrchnokřídový Titanoceratops. K jeho popisu nebylo potřeba žádných nových vykopávek. Titanoceratopsovi totiž byla přisouzena nejzachovalejší kostra rodu Pentaceratops. Délka Titanoceratopse se odhaduje na 7-8 metrů.

V Izraely byl vyhlouben vrt, jehož cílem je zjistil, jaké klima panovalo v daném místě v prehistorii. Druhým cílem vrtu je zjistit, jak ovlivňovala podnebí sopečná aktivita.

Výzkumy ve velkém nalezišti v jihozápadní Číně mají pomoci odhalit, co vyhubilo faunu na konci triasu. Výzkum bude pokračovat alespoň dalších 10 let. I kdyby se nepodařilo zjistit, co za katastrofou stálo, budeme bohatě obdařeni spoustou nových fosílií. Doteď se tu našli rody Mixosaurus, Nothosaurus, Saurichthys a Dinocephalosaurus.

Prvním opravdu letošním dinosaurem je nejspíše Brontomerus pocházející ze spodní křídy z USA. Ze znám z dvou neúplných koster - kostry dospělce a nedospělého jedince. Je už 8 sauropodem z pohoří Cedar, což naznačuje, že druhový pokles této skupiny tu nebyl na začátku křídy nijak závratný. Krátce po objevu Brontomera byl popsán další sauropod, tentokrát z Argentiny. Dostal jméno Traukutitan, podle horského ducha, na kterého místní věří. Moc ze z něho nenašlo, proto se toho o něm ví jen velmi málo.

Nová studie o nelétavém ibisovi z Jamajky rodu Xenicibis tvrdí, že svá zakrnělá křídla používal k vzájemným soubojům. Studie vychází ze stavby křídel, kde jsou na zápěstí zavěšené dva klouby a celé křídlo tak fungovalo jako houpačka. Xenicibis tak mohl rozdávat smrtelné údery. Žil před 40 000 - 25 000 miliony lety ve svrchním pleistocénu.

Dosud nebylo jasné, jakou funkci měli v potravním řetězci amoniti. Nalezený otisk jasně potvrdil, že hlavní potravou amonitů byl plankton. Toho na konci křídy rapidně ubylo, a tak amoniti vyhynuli spolu s dinosaury.

Prvního nováčka se brzy dočkali i ptakoještěři. Nový druh Gwawinapterus žil v Severní Americe před 70 miliony lety. V té době se mohl setkat například s Albertosaurem. Gwawinapterus dosahoval třímetrového rozpětí křídel. S největší pravděpodobností lovil za letu, kdy kořist chytal piraními zuby. Koncem měsíce byl objeven další ptakoještěr - Unwindia. Žila ve svrchní křídě v Brazílii.

Asi nejdůležitějším lednovým objevem a asi také jedním z nejdůležitějších objevů letošního roku je Eodromaeus. Jde o jednoho z nejstarších známých dinosaurů z formace Ischigualasto, kde byli před ním popsáni třeba Eoraptor nebo Herrerasaurus. Eodromaeus žil ve svrchním triasu asi před 230 miliony lety. Tento teropod (?) dosahoval délky 1,2 metru. Byl popsán Paulem Serenem a jeho kolegy.

Další zajímavá teorie vychází z loňské studie, která označuje Torosaura za plně dospělého samce Triceratopse. K těmto rodům přidává ještě další - Nodoceratopse. Měl by to být také dospělec. Dalším faktem je velká druhová rozmanitost ceratopsidů v daném období.

Dalším významným objevem je rozmnožovací cyklus ptakoještěrů. Z nových nálezů Darwinoptera se zjistilo, že samci měli menší pánev a větší hřeben než samice. Nalezla se i vejce s velkým obsahem slané vody. Z toho vědci usuzují, že ptakoještěři hnízdili u moře a jejich rozmnožovací cyklus se podobal cyklu želv.

Xuwulong byl nejspíše příbuzný kachnozobých dinosaurů. Žil ve spodní křídě před 125 miliony lety v Číně. Našla se kompletní lebka a páteř a část pánve.

Novým objevem Xu Xinga je jednoprstý dinosaurus Linhenykus z Mongolska ze svrchní křídy. Čeleď Alvarezsauridae je zakrněním prstů typická, ale jen málokterý druh má prsty zakrnělé tak jako Linhenyhus. Jedním prstem nejspíše rozhrabával termitiště. Z nekomletní kostry se ví, že dorůstal délky asi jen jednoho metru, jeho stehenní kost měřila 7 centimetrů.

V Novém Mexiku se našla kost kachnozobého dinosaura, jejíž stáří bylo odhadnuto na 64,8 milionů let. Znamená to tedy, že některé druhy dinosaurů mohli žít i více než 700 000 let po křídovém vymírání.

Malý prosauropod Leonerasaurus žil ve spodní juře v Argentině. Našla se nekompletní kostra - velká část krku. Posledním lednovým dinosaurem se stal Teratophoneus, zástupce čeledi Tyrannosauridae. Předek T-rexe nebo Daspletosaura obýval Severní Ameriku před 75 miliony lety. Vyznačoval endemitické znaky - zkrácenou lebky jako měli abelisauridi a malý počet zubů.

Statistika: Celkem nám leden přinesl 10 nových rodů dinosaurů a 2 nové ptakoještěry. Znamená to tedy, že byl vstup do nového roku opravdu velmi vydařený, alespoň z toho paleontologického hlediska. Pokud se bude takto bude dařit i v dalších měsících, tak se můžeme těšit na 120 nových rodů dinosaurů a 24 nových ptakoještěrů. Pokud bych se zaměřil na více prehistorických zvířat, psal bych o plesiosaurovi Zarafasauře, křídovém ptáku Mystiornisovi nebo o křídové rybě rodu Leufuichthys.

Pravé mumie

29. ledna 2011 v 20:39 | forusrakos |  starší články
...je označení pro mumie vytvořené přírodou, stejně jako kdysi staří Egypťané mumifikovali své zemřelé, v tomto případě příroda za vhodných podmínek mumifikuje zemřelá zvířata. Z prehistorických zvířat se často nalézají mumifokovaní kachnozobí dinosauři a vznikl tak název dinosauří mumie. U těchto dinosaurů jsou mimořádně zachovalé otisky kůže. První dinosauří mumie byla objeveny již v roce 1908 C. H. Sternbergem. Patřila rodu Edmontosaurus, tehdy ještě Trachodon. Potom nastala dlouhá pauza, na jejíž konci stál objev mumifikovaného Brachylophosaura v roce 2000. Spolu s kůží se z nedospělého jedince zachovaly i vnitřní orgány, především pak žaludek, ve kterém se našlo 40 druhů rostlin. Objev Leonarda, jak se dnes mumii říká, byl učiněn v Montaně a je to vůbec nejzachovalejší dinosauří fosílie. Dalším významným objevem je opět Edmontosaurus. Mumie byla sice zveřejněna až roku 2007, ale objev byl učiněn už v roce 1999 v Severní Dakotě, podle toho se také fosílii dnes říká Dakota. Spolu s kůží se zachovaly i svaly a vazivo. Vnitřní orgány se bohužel nedochovaly, protože je nejspíše ještě před mumifikací sežrali mrchožrouti. Nebýt toho, možná by Dakota i předčila Leonarda.

Podle některých výzkumů (např. Eric Lund, 2008) nejsou ale tyto duïnosauří mumie žádné mumie, ale jen velmi dobře zachovalé fosílie. Často se totiž spolu s tělesnými tkáněmi nacházají i větvičky a různé části rostlin, což dokazuje, že na místě, kdy tito dinosauři zemřeli byl nějaký vodní zdroj. Poblíž vody můžeme tedy těžko předpokládat proces úplného vyschnutí. K zachování fosílií tedy asi pomohlo bahno.

Megažralok vs. obří chobotnice

28. ledna 2011 v 21:33 | forusrakos |  starší články
Při vojenském cvičení je zničen ledovec, ve kterém jsou zamrzlí dva obrovští predátoři, kteří tu zamrzli před mnoha miliony lety, kdy spolu sváděli ukrutný souboj. Megalodon a Octopus jsou probuzeni do současnosti a samozřejmě ničí, co jim přijde do cesty. Za oběť jim padne ropná plošina, dopravní letadlo nebo Goldon Gate. Dalšímu ničení lidtva se rozhoudnou zabránit tři oceánologové.

Béčkové, možná i céčkové nebo dokonce déčkové sci-fi sice láká velmi povedenou obálkou, ale samotný film je jen hodina a půl stále se dokola opakujících záběrů a nezáživných rozhovorů. Ani herecké výkony nejsou nějak povzbudivé. Jedninou scénou, která mně opravdu dostala, byla scéna, kdy Megalodon vyskočil po dopravním letadlo a spadl i s ním do vody. Jinak rozměry Octopuse i Megalodona jsou značně nadsazené a vůbec, film je plný vědeckých chyb.

Rok a země vydání: 2009, USA
Originální název: Mega Shark vs. Giant Octopus
Režie: Jack Perez
Obsazení: Deborah Gibson, Stephen Blackehart, Lorenzo Lamas...

Tajemství chupacabry

26. ledna 2011 v 20:09 | forusrakos |  starší články
Historie většiny kryptidů sahá hluboko do minulosti, historie chupacabry ale započala až v roce 1995. Jen málokdo už dnes neví o kom je řeč. Chupacabra je bezsrsté zvíře, řečený vysávač koz, podrobnější popis se časem objeví v rubrice kryptidi. Tento článek bude pojednávat o výzkumu z roku 2008, který je asi nejpravděpodobnějším vysvětlením o zrození legendy jménem Chupacabra.

Výzkum Barryho O'Connora je založen na několika mrtvých exemplářích chupacabry, které byly nalezeny nebo zastřeleny v letech 2004-2008. Všem jedincům byly odebrány vzorky DNA. Tyto podklady byly později využity. Po podrobném prozkoumáním bylo jasně určeno, že všechny exempláře patří v Americe běžnému kojotu prérijnímu. Srst ztratili v důsledku působení zákožky svrabové a trudníka psího na jejich kůži. Bezsrstou bestii z nich paraziti vytvořili, protože kojoti nemají jak se proti nim bránit. Přenesli je na ně domácí zvířata, jako jsou psi, kočky nebo prasata. Ty se proti nim dokáží bránit, protože žijí s člověkem již hodně dlouhou dobu. Kojoti se se zákožkou a trudníkem seznámili teprve před pár desetiletími a tak vznikly mýty o chupacabře. Je docela pravděpodobné, že si kojot na tyto parazity také časem najde obranu a chupacabry se přestanou nalézat.

Diamantinasaurus

24. ledna 2011 v 19:52 | forusrakos |  starší články
Diamantinasaurus (ještěr od řeky Diamantina) byl popsán v roce 2009 společně s teropodem rodu Australovenator a sauropodem rodu Wintonotitan. Všechny tři popsal Scott Hucknell. Podařilo se nalézt jen část kostry Diamantinasaura, našla se pánev, část hrudního koše a části končetin. Objevitel i jeho tým přezdívali nálezu Matylda, podle toho také dostal jediný druh Diamantinasaurus matildae své jméno. Matylda se stala hvězdou Austrálie. Právě tam se totiž její ostatky našly. Patří mezi těch několik polárních dinosaurů, kteří přežívali chladné podmínky spodnokřídové Austrálie před 100 miliony lety. Jde o jeden z důkazů o dinosauří teplokrevnosti. V Austrálii se také našlo velké množství dinosauřích stop. Byla by velká náhoda, kdyby alespoň některé nepatřili právě Diamantinasaurovi. Měřil asi 16 metrů a měl robustní tělo a na sauropoda poměrně krátký krk. Stejně jako příbuzný druh Saltasaurus mohl mít na zádech pancíř. Na palcích měl dráp, což je u titanosauridů velkou raritou.
Diamantinasauři od Dinoraulu ...
Vše co se z Diamantinasaura našlo ...

Gallery X.-Speciál Rohy a štíty rohatých dinosaurů

22. ledna 2011 v 22:44 | forusrakos |  starší články
Ve druhém speciálu rubriky Gallery se budu snažit popsat ty nejkurioznější ceratopsidy, především pak štíty a rohy, které měli na hlavách. Jejich lebka byla povětšinou trojúhelníkovitá a zakončená zobákem. Většina ceratopsidů měla různě velký barevný štít, na němž byly menší růžky, u některých zástupců však pořádné rohy. Několik zástupců mělo ve štítech okna pro odlehčení. Některé druhy měly rohy i nad očima a na nose. Většina druhů měla výrůstky i na lícních kostích.
Hned na začátek jsem vybral jednoho kuriozního ceratopsida ze Severní Ameriky. Achelousaurus představoval jakýsi přechod mezi primitivními a pokročilými formami ceratopsidů v Severní Americe. Pravděpodobně se vyvinul z Einosaura a jeho potomkem byl Pachyrhinosaurus. Na vrcholu štítu měl dva dlouhé rohy a mezi nimi malou prohlubeň, která ale na tomto obrázku bohužel není viditelná. Oční rohy i nosní roh byly zploštělé a vroubené. zdroj
Pachyrninosaurus patří mezi větší ceratopsidy a je poměrně dobře prozkoumaný. Jak už bylo řečeno je potomkem Achelousaura. U tohoto druhu se nosní roh extrémě zmenšil a zploštil, tvoří tak jen kostěný hrbol. Na štíty mu po Achelousaurovi zůstali dva dlouhé rohy i prohlubeň mezi nimi. Mezi štítem a výrůstkem na nose měl několik menších rohů. zdroj
Agujaceratops byl původně považován za druh Chasmosaura a to, že je samostatný rod se zjistilo teprve nedávno. Celkově byl Chasmosaurovi velmi podobný: ve štítu měl okna a byl jaksi "rozdělený", měl oční rohy i nosní roh. zdroj
Pentaceratops se dá přeložit jako pětirohá tvář, měl totiž včetně očních rohů a nosního rohu i dva malé rohy pod očima. Už to je poměrně zajímavé, ale je na něm ještě jedna zvláštnost. Měl nejdelší lebku mezi všemi dinosaury i suchozemskými živočichy, rekordní exemplář byl dlouhý 3,1 metru. Zdaleka tak překonal Spinosaura i Torosaura (Triceratopse). Navíc patří mezi největší ceratopsidy. zdroj
I Triceratops měl obdivuhodně velkou lebku, která se ale s lebkou Pentaceratopse rovnat nemůže. Triceratops měl zaoblený štít s výrůstky okolo, pokud je pravdivá teorie z loňského roku, že Triceratops a Torosaurus jsou identickými druhy, tak můžeme říct, že měl v lebce okna. Dále měl menší nosní roh a rovné oční rohy směřující dopředu. zdroj
Chasmosaurus byl již zmíněn v části o Agujaceratopsovi, teď se mu bude věnovat podrobněji. chasmosaurus měl poměrně velký nosní roh a malé oční rohy, lícní rohy u něj byly také poměrně velké. Štít měl ve tvaru obdélníka, na vrcholu byl trochu vykrojený. Měl v něm okna. zdroj
Styracosaurus měl jeden z nejdelších nosních rohů. Oční rohy byly jen nepatrné. Ani štít nebyl nijak velký. Co na něm ale okamžitě zaujme jsou čtyři velké páry rohů na vrcholu štítu. Několik menších párů měl i pod nimi. I on měl ve štítu okna. zdroj
I o Einosaurovi již padla zmínka jako o předkovi Achelousaura a Pachyrhinosaura. Mezi těmito druhy proběhla zajímavá evoluční změna, při které se jim postupně zmenšoval nosní roh. Einosaurus měl nosní roh směřující dopředu, Achelousaurus měl jen základnu a Pachyrhinosaurus měl už jen kostěný výrůstek. Einosaurus měl nepatrné oční rohy a zaoblený štít se dvěma nápadnými páry rohů. zdroj
Coahuilaceratops a Rubeosaurus jsou druhy ceratopsidů, které byly spolu s mnoha ostatními popsány v pro ceratopsidy mimořádně úspěšném roce, v roce 2010. Oba jsou rekordmany. Coahuilaceratops v délce očních rohů a Rubeosaurus v délce nosního rohu. Rohy Coahuilaceratopse měřily 1,2 metrů, naopak nosní roh byl velmi malý. Přesnou délku rohu Rubeosaura se mi bohužel nepodařilo zjistit. Rubeosaurus měl ale obdivuhodnou výzdobu i na poměrně malém štítu, tam měl tři velké páry rohů. To nejspíše vedlo k tomu, že byl 80 let řazen k rodu Styracosaurus. zdroj
Kosmoceratops patří k dalším z loňských objevů a je o něm známo, že je to nejzdobnější ceratopsid. Dohromady měl (nepočítáme-li menší výrůstky na štítu) 15 různě velkých rohů. Největší byly oční rohy a zploštělý nosní roh. Zbytek větších rohů se nacházel na vrcholu štítu, kde kromě jednoho páru všechny směřovali dolů. zdroj
Diabloceratops byl také formálně popsán v loňském roce. Nejvýraznější na něm jsou rohy na štítu, především pak pár posazený úplně nejvýšše. Zajímavé jsou i oční rohy nebo utváření horní čelisti s menším nosním rohem. zdroj

Původ psa domácího

21. ledna 2011 v 21:18 | forusrakos |  starší články
Zmínky o prvních prapředcích psa domácího se objevují před 12000 lety, kdy zřejmě vznikl šlechtěním a křížením vlků, šakalů a jiných psovitých šelem v různých koutech Evropy a Asie. Všechna dnešní plemena tak mají jednoho společného předka. První psi nebyli zdaleka poslušní. Byly to krvelačné bestie, jejichž hlavním využitím byl lov zvěře. Postupem času ale pes zdomácněl a stal se nejlepším přítelem člověka.
vlk - předek psa domácího zdroj

Historická plemena psa - doba kamenná:
Pes rašelinní je nejspíše úplně nejstarší plemeno psa. Byli přirovnatelní k dnešním voříškům, každý byl jiný, neměli dědičnou velikost ani barvu srsti. Jejich předky byli malí vlci z Přední Asie. Naopak potomky rašelinního psa jsou teriéři a pinčové. Pes Inostrancevův je výsledkem křížení psa rašelinního a vlka. Žil na severu Evropy v oblasti Ladožského jezera. Jeho potomky jsou tažná plemena psů. Posledním psem z doby kamenné je Pes Putatinův, o kterém se toho ví velmi málo. Byl chován v dnešním Rusku a asi se podobal psům dingo.

Historická plemena psa - doba bronzová
Pes bronzový byl předkem ovčáckých plemen. Jeho ostatky se poprvé nalezly v Olomouci. Dalším psem z doby bronzové je pes popelnicový, ten se našel také v Česku, a také v Rakousku. Jeho předky byli pes bronzový a pes rašelinní. Dnes by byl přiroznatelný k loveckým plemenům. Předposlední historické plemeno psa dosud nedostalo český název, jeho latinský název zní Canis familiaris decumanus, podobal se dnešním dogám, buldokům, boxerům nebo rotvajlerům a žil nejspíše ještě v antice. Pes Leinerův je prapředek chrtů a stavbou těla se více než vlkům podobal šakalům, je nejméně prozkoumaným plemenem psa z doby bronzové.

Za nejstaršího čistokrevného psa je považován Velškorgi Cardigan, kterého chovali již Keltové kolem roku 1200 př.n.l..

7 nových divů světa: Tádž Mahal

20. ledna 2011 v 16:11 | forusrakos |  starší články
Minule jsem psal o Velké čínské zdi, dnes se budu věnovat honosné stavbě jménem Tádž Mahal ze sousední Indie.

V roce 1629 při porodu 14. dítěte nešťastně zemřela žena indického mogula Šáhdžáhána. Šahdžáhán svou ženu nadevše miloval a dlouho pro ni truchlil, potom slíbil, že pro svou ženu postaví hrobku hodnou její památky, něco, co nikde jinde na světě není - a povedlo se mu to. Postavil pro ni mauzoleum dnes známé jeko Tádž Mahal. Stavba Tádž Mahalu trvala 22 let a podílelo se na ní více než 20 000 dělníků, možná prý až 22 000. Není známé, kdo stavbu navrhl, v kronikách se ale můžeme dočíst o francouzském a benátském architektovi. Do areálu Tádž Mahalu se chodí branou z červeného pískovce. V areálu jsou četné skalky, stromy, jezírka nebo vodotrysky, k samotné hrobce vede kanál, na kterém se monument odráží. Mauzoleum je vysoké 73 metrů a je vystavené z bílého mramoru. Díky tomu je viditelná z obrovské vzdálenosti. Bílý mramor má ale i jednu nevýhodu, která se odráží na moderním zbůsobu života, a to, že trpí na žloutnutí. Včetně bílého mramoru byly na fasaádu použity i drahokamy a černý mramor, fasáda je bohatě zdobená. Nepřehlédnutelné jsou i čtyři minarety z na každém rohu Tádž Mahalu. Úchvatně vyzdobený je i vnitřek hrobky. Dnes je Tádž Mahal na seznamu UNESCO a na seznamu 7 nových divů světa, kde zaujmul pozici Mauzolea v Halikarnassu. Stal se jedním z mnoha symbolů Indie.

Strašek paví

18. ledna 2011 v 14:52 | forusrakos |  starší články
Minule jsem sice napsal, že už nebudou mořští slimáci, ale stále ještě zůstanu u mořských bezobratlých. Dnes přijde na řadu jeden pestrobarevný korýš se skrytou zbraní.

Strašek paví (Odontodactylus scyllarus) je středně velký korýš dlouhý od tří do osmnácti centimetrů. Žije v korálových útesech Indického a Tichého oceánu do hloubek do čtyřiceti metrů. Každého na první pohled musí uchvátil jeho mimořádné zbarvení. Na těle převažuje nejčastěji červená, někdy ale i modrá nebo zelená barva. Na těle straška najdeme velké barevné spektrum. Strašci se vyskytují v mnoha barevných variacích. Pod tykadly mají z každé strany jeden výrůstek připomínající ploutev, který je taktéž velmi pestře zbarvený a při čelním pohledu se dokonce může zdát, že se jedná o oči. Strašek je noční tvor, upřednostňující plže, malé ryby nebo drobné korýše, zabíjí je údery prvního párů nohou (viz. níže). Je oblíbeným obyvatel našich akvárií, hlavně pro svou pestrost a tvar těla. Doporučuje se ale chovat ve zvláštním akváriu, protože je velmi agresivní. Také pro něj není vhodné skleněné akvárium, protože to by snadno rozbil údery svých předních končetin. Jejich údery patří mezi nejrychlejší pohyby v živočišné říši, rychlost úderů je 23 m/s. Rychlost je tak velká, že by strašek mohl rozlousknout lidskou lebku. Mnohem vhodnější je pro něj akvárium z plexiskla. Akvárium pro straška by také mělo mít objem alepoň sta litrů, protože dorůstá poměrně velkých rozměrů. Každému z tohoto výpisu asi dojde, že není vhodný pro začátečníky.
boční pohled na samičku straška pavího zdroj

čelní pohled na straška zdroj

Polární záře

16. ledna 2011 v 20:07 | forusrakos |  starší články
Polární záře je optický jev viditelný především v polárním a subpolárním páse, občas ho ale lze spatřit i v našich podmínkách a výjimečně se dá pozorovat i v tropech. Nejčastěji je viditelná z oblastí za severním nebo jižním polárním kruhem, dobré podmínky pro její pozorování jsou ale i ve Skotsku nebo na Floridě či Islandu. Není divu, že středověcí kronikáři považovali polární záře za souboj dvou nebeských obrů. Polární záře je vlastně sluneční vítr, který byl vyvržen do vesmíru za pomoci erupcí na Slunci. Mrak protonů, neutronů a alfa částic putuje vesmírem dokud se od něčeho neodrazí. Tím něčím může být i naše atmosféra obvykle kolem 100km nad zemí. Po odrazu tu ale přeci jenom část mraku zbyde a ten pak vytvoří barevný pás, táhnoucí se směrem k jednomu z magnetických pólů Země. Polární záře takto mohou samozřejmě vznikat i nad jinými vesmírnými tělesy. Barva záře záleží na výšce nad zemí a na poměru zanechaných částic, různá spektra barev a tvary zaručují, že je každá záře originál. Vyskytují se od zářivě zelené, po fialovou nebou červenou. Mohou tvožit různě tlusté pruhy nebo ve výjimečných případech i jakésy kruhy. Příbuzným jevem je i u nás běžná duha.