Listopad 2010

Meganeura

27. listopadu 2010 v 21:11 | forusrakos |  starší články
Meganeura (velká žíla) je obrovká vážka z pozního karbonu žijící asi před 305-299 miliony lety. Nalézá se téměř po celém světě, nejčastěji ale v Anglii, Skotsku, Francii a také v Česku. Dosahovala fantastického rozpětí křídel až přes 75 cm. To z ní dělá největšího kdy žijícího létajícího bezobratlého. Navíc patří mezi první živočichy schopné aktivního letu. Vyrůst do takové velikosti ji umožňovalo větší množství kyslíku v atmosféře. Velikostí se meganeuře mohl rovnat jen permský meganeuropsis. Dva páry svých křídel vyztužených žilkami nemohla složit, měla 6 článků a bystré mnohočetné oči. Na zadečku měla podivné výrůstky, dodnes se neví, k čemu sloužili. Zdržovala se v pralesích u vodních ploch, kde lovila bezobratlé živočichy a možná i menší obojživelníky. Dnes je po meganeuře pojmenován časopis o fosilním hmyzu. Popsal jí roku 1893 C. Brongniart. Meganeura je ztvárněna v mnoha filmech: Putování s pravěkými monstry, Prehistorický park...

DRUHY:
M. monyi
M. brongniarti
M. vischerae
Meganeura ze seriálu Putování s pravěkými monstry
Krásně zachovalý otisk meganeury odtud

Velikáni paleontologie: José Fernando Bonaparte

26. listopadu 2010 v 20:17 | forusrakos |  starší články
Začínám psát nový dlouhodobý seriál - Velikáni paleontologie. Všem je asi jasné, že bude pojednávat o těch nejvýznamějších osobnostech paleontologie. Pro začátek jsem vybral jednoho z nejvýznamnějších žijících paleontologů, jmenovce známého francouzského císaře.

José F. Bonaparte se narodil 14. června 1928 ve městě Rosario v Argentině jako syn italského námořníka. Vyrůstal v Bueno Aires. Již v dětsví projevoval velký zájem pro paleontologii, sbíral nejrůznější zkameněliny. Je spoluzakladatelem muzea paleontologie ve městě, ve kterém vyrůstal. Později se stal kurátorem národní univerzity a jedním z vedoucích pracovníků národního muzea. Získal dokterský titul Honoris Causa. "Odchoval" novou generaci paleontologů, jako jsou Rodolfo Coria nebo Leonardo Salgado. J. F. Bonaparte má velké zásluhy na tom, že je dnes Argentintina po boku Číny, USA a Mongolska jednou z paleontologických velmocí. Dnes je členem několika vědeckých společností. Také napsal několik knih: "El Mesozoico de América del Sur y Sus tetrápodos" (Jižní Amerika v druhohorách a teropodi) , "Dinosaurios de América del Sur" (Dinosauři z Jižní Ameriky), "El Triásico de San Juan y La Rioja, Argentina y sus dinosaurios" (San Jaun a La Rioja v trisu, Argentina a dinosauři) a "Los Dinosaurios de la Patagonia Argentina" (Dinosauři z Patagonie, Argentiny).

Popsané rody: Amargasaurus, Carnotaurus, Argentinosaurus, Saltasaurus, Abelisaurus, Pterodaustro, Piatnitzkysaurus, Riojasaurus, Alvarezsaurus, Kritosaurus, Agustinia, Iberomesornis, Noasaurus, Velocisaurus, Andesaurus, Volkheimeria, Dinheirosaurus, Argyrosaurus, Guaibasaurus, Ligabuesaurus, Coloradisaurus, Ligabueino, Mussaurus, Rayososaurus, Trialestes, Lapparentosaurus, Ligabuesaurus a nepřímo se podílel na popisu Giganotosaura
J. F. Bonaparte: zdroj

Monstra pravěkých oceánů

24. listopadu 2010 v 20:20 | forusrakos |  starší články
Další z výborných dokumentů BBC. Trilogie Sea Monsters byla natočena jako speciál ke všem předešlým dokumentům, pochází z roku 2003. Režie se ujal Jasper James. Nigel Marven navštíví sedm nejnebezpečnějších moří všech dob a snaží se přitom natočit ty nejděsivější predátory. Při jeho cestách bohužel není ani naznačeno, jak se do minulosti dostal. Mezi výpravami můžeme vidět skvěle zpracovanou časovou přímku.

1. cesta - Ordovik (před 450 miliony lety)
Nigel se vydává do ordoviku, aby objevil vrcholového predátora své doby - Camerocerase. Na své cestě často potkává obří mořské štíry Megalograptuse. Nalezne také drobnou opancéřovanou rybku Astraspise a mrtvého trilobita rodu Isotelus. Nakonec Camerocerase opravdu najde a dokonce se na něm i sveze.

2. cesta - Trias (před 230 miliony lety)
Brzy po příchodu Nigel spatří jednoho z prvních dinosaurů Coelurusaura a ptakoještěra Peteinosaura. V moři si hraje s Nothosaury a vidí také Tanystrophea. Chytne ho za ocas a Tanystropheus ho pustí jeko ještěrka. Nigelovi ho z rukou vyškubne cíl jeho cesty - Cymbospondylus. Jako ochranu před ním má elektrický bodec.

3. cesta - Devon (před 360 miliony lety)
V pátém nejnebezpečnějším moři všech dob Nigel nalezne opancéřovanou rybu Bothriolepise a primitivního žraloka rod Stethacanthus. Je svědkem toko, jak Dunkleosteus sežere mladého jedince a nestravitelné zbytky vyvrhne. Nechá se zavřít do železné koule a zkusí, zda dokáže Dunkleosteus pozřít i oblek proti žralokům. Pokus se zdaří, ale Nigel zůstává v kouli v nebezpečí.

4. cesta - Eocén (před 36 miliony lety)
Na pobřeží v mírném mangrovovém porostu se Nigel setká s Arsinoitheriem. Bizarnímu savci nabídne jablko, ale je odehnán. Pustí se raději do hledání Basilosaura. Nahraje basilosauří hlasy a pouští je, aby velryby přílákal. Nakonec vidí jak dospělec Basilosaura napadne školku Dorudonů.

5. cesta - Pliocén (před 4 miliony lety)
Tentokrát se Nigel vydal po stopách největšího žraloka všech dob, po stopách Carcharoslese Megalodona. Pokusem zjistí, že mladí megalodoni žijí v mělkých vodách a živí odobenocetopsy. Potom se nechá zavřít do stejné klece, jako použil v devonu. Upevní megalodonovi na hřbetní ploutev kameru. Megalodon ale nečekaně vyskočí z vody a ohrozí tak celou posádku. Po několika dnech najdou kameru vyplavanou na hladině. Jsou na ní zaběry při lovu Cetotherií.

6. cesta - Jura (před 155 miliony lety)
V juře žila největší ryba - Leedsichthys. Ve stádě Leedsichthysů je jeden slabý jedinec a začínají na něm hodovat predátoři. Připlouvá krokodýl Metriorhynchus a žralok Hybodus. Oba ale zastíní Liopleurodon (, který dosahoval úctyhodných rozměrů, ale opravdu nebyl největším kdy žijícím predátorem). Nigel se v obleku napuštěným chemikálií odpuzující Liopleurodony odváží, spolu se svým kolegou potopit do vody.

7. cesta - Křída (před 75 miliony lety)
Nigel křídovým mořím přezdívá pekelné akvárium. Žije tu totiž spusta nadprůměrných predátorů, se kterými se pozemský T-rex nemohl rovnat. Chudák Hesperornis je při lovu ryb chycen a jeho mrtvola přiláká žraloka Squalicoraxe, podivně vyhlížejícího Xiphactinuse a také menší druh mosasaura Halinasaura. Na lodi se usadil Pteranodon a hned se stal oblíbencem celé posádky. Nigel ale ve vodě vidí Archelona. Neodolá a potopí se za ním. Vozí se na třímetrové želvě. Vidí také Elasmosaury. Zastiňuje je ale gigantický druh mosasaura - Tylosaurus. Nigel jen tak tak odplave, aby nebyl sežrán.
xiphactinus, hesperornis
odobenocetops, carcharocles megalodon
tylosaurus, pteranodon


Jedovatí savci

22. listopadu 2010 v 20:25 | forusrakos |  starší články
Jed je látka, která pomáhá živočichům k lovu nebo obraně. Ve spojitosti s jedem si většinou vybavujeme hady, štíry, medúzy, žáby, pavouky, ryby atd. Zjednodušeně tedy bezobratlé a vývojově primitivní obratlovce. Málokdo ale zná jedovaté savce.

Savci zdědili jedovatost po svých prvotních předcích. První savci připomínající hmyzožravce měli jedovaté sliny a snášeli vejce. Stejně jako ptakopysk podivný. U tohoto tvora už snad nikoho nic nepřekvapí, pomineme-li bizarní vzhled a fascinující způsob života, dostaneme se k podivným výrůstkům na zadních končetinách, které mají jenom samci. Tyto duté ostny s jedovou žlázou se jim skvěle hodí k soubojím o teritoria. Bodnutí tímto ostnem dokáže zabít zvíře velikosti psa. Pro člověka není smrtelný, ale způsobuje dlouhodobé otoky, v místě rány. U některých lidí může vyvolat velkou citlivost k bolesti. Nedávno se zjistilo, že ostny jsou vybaveni i samci ježur a paježur. Mají je ale na předních končetinách. Jejich jed je méně škodlivý, jeho význam u nich není známý. obrázek 1- ptakopysk podivný obrázek 2- ježura australská
Nejjedovatějším řádem savců jsou hmyzožravci. Jejich jed je vždy v ústní dutině. Buď je obsažen ve slinách, nebo je umístěn v jedové žláze ve spodních řezácích. Nejznámějšími jedovatými druhy jsou štětinatec, rejsek a rejsec. Štětinatci mají jed v řezácích a nejčastěji ho využívá k soubojím mezi sebou. Dokáží jím usmrtit zvíře stejné velikosti jako jsou oni sami. Člověku způsobí bolest a horečky. Rejsek má jed ve slinách a je o něco silnější. Kočky ani jiná zvířata ho po chycení nepožírají. U člověka způsobuje bolest a otoky. Jed rejsce je mezi hmyzožravci vůbec nejsilnější, dokáže zabít i zajíce. Člověku způsobí palčivou dlouhodobou bolest a slabé otoky. obrázek- rejsec vodní
Dokonce i primáti využívají k obraně jed. Poloopice outloň váhavý, není navzdory svému nevinnému vzhledu žádný svatoušek. Jejich pot smíchaný se slinami vytvoří páchnoucí sekret, kterým se potírají, aby si na ně dravci netroufli. Když musí samice opustit své mládě, potře ho potem a slinami. Něčeho tak páchnoucího se predátoři ani nedotknou. Člověk je vůči tomuto jedu imunní, u některých lidí ale může vyvolat alergickou reakci. obrázek

Argentavis

20. listopadu 2010 v 21:06 | forusrakos |  starší články
Argentavis (velkolepý argentinský pták) byl největší létající pták všech dob. Rozpětí jeho křídel dosahovalo až 7 metrů, když stál na zemi, jeho hlava se tyčila do výše dvou metrů. Vážil 70 kg. Letky byly dlouhé 1,5 metrů a široké 20 cm. I přes tyto fantastické rozměry ho stále překonávají někteří ptakoještěři. V ptačí říši je ale takováto velikost považována za úplné maximum, větší pták by snad už ani nevzlétnul. Pro srovnání: největší současný pták schopný letu (albatros stěhovavý) dosahuje rozpětí křídel 3,6 metrů, nejtěžší současný pták schopný letu (drop kori) váží 20 kg. Během letu nejspíš málokdy mával křídly, raději využíval vzdušných proudů, jako dnešní supi a kondoři. Největší dosažená rychlost tvoří 40 km/h. S největší pravděpodobností měl černé peří. Dlouhé a silné nohy umožňovali pohodlné pohybování po zemi. Živil se hlodavci, ptáky, obojživelníky, nejčastěji ale požíral zdechliny, od kterých odháněl menší mrchožrouty. Samice snášely vejce jen o málo menší, než je pštrosí, o mladé se matka starala 16 měsíců. Dospívali v 10 letech. Umírali stářím nebo na úrazy, neměli přirozené nepřátele. Dožívali se asi 50 let, přehnané odhady hovoří až o sto letech. Argentavisové žili před 6 miliony lety v miocénu v Jižní Americe spolu s další gigantickou faunou té doby (smilodon, phorusrhacos, megatherium, doedicurus...). Osudným se mu stal začátek doby ledové. Byl popsán roku 1980 dvojicí Cambell & Tonni. Jediným druhem je A. magnificens.
argentavis podle známého malíře pravěku Juliuse T. Csotonyiho
kostra argentavise (nejsem si jistý, zda je pravá) odtud

Nejstarší identifikované embryo dinosaura

18. listopadu 2010 v 19:43 | forusrakos |  starší články
V roce 1976 byla při výzkumech v Jižní Africe nalezena embrya prosauropoda. Robert Reisz a James William Kitching letos zjistili, že jsou to nejstarší nalezená embrya dinosaura a dokonce i obratlovce a tak je začali podrobněji zkoumat. Přišli na to, že patřili massospondylovi a jsou staré 190 milionů let. Při podrobné rekonstrukci 20cm dlouhých kostřiček zjistili, že měli dlouhé přední končetiny a poměrně velkou hlavu, mláďata postrádala zuby. Museli tedy být dosti nemotorní a vyžadovali péči matky, pokud se to vše potvrdí, stane se tento nález i nejstarším důkazem rodičovské péče. Dospělí massospondylové měli krátké přední končetiny a malou hlavu, tedy přesně naopak.
Nejstarší identifikované embryo dinosaura
dospělci massospondyla

informace, 1. obrázek: odtud
2. obrázek: odtud

Gallery VI.

17. listopadu 2010 v 20:51 | forusrakos |  starší články
Na obrázku je hroch obojživelný, který si asi myslí bůhvíjak je nenápadný .

Glaucus atlanticus

16. listopadu 2010 v 14:07 | forusrakos |  starší články
Glaucus atlanticus je mořský slimák, který prozatím nemá české jméno. V angličtině se mu říká blue sea slug (modrý mořský slimák). Byl popsán již roku 1777 Georgem Forsterem. Dorůstá délky 5 cm, výjimečně až 8 cm. Tělo je zbarveno do stříbrna, dva pruhy na zádech a výběžky připomínající prsty jsou tmavě modré, někdy až fialové. Žije v tropických mořích okolo jihu Afriky a většinou se pohybuje na hladině moře. Napomáhá mu k tomu povrchové napětí vody a také vzdušný vak, který má v žaludku. Jeho hlavní potravou se stávají jedovaté medúzy, jejichž jed si skladuje na konci výrůstků. Jedu může nastřádat i více než má samotná medúza a tak může být jeho dotek mnohem nebezpečnější. Své latinské jméno dostal podle řeckého boha. Glaucus byl syn boha moří Poseidona, původně byl rybářem. Našel ale květ nesmrtelnosti a stal se bohem, narostli mu ploutve.

O sociálních jednotkách dinosaurů

15. listopadu 2010 v 19:42 | forusrakos |  starší články
Dinosauři, když se řekne toto slovo většině lidí se vybaví jedině Jurský park nebo nějaký jiný film o dinosaurech. Laici si také myslí, že dinosauři nijak neoplývali inteligencí, že to byla hloupá stvoření, spíš taková hloupá hříčka přírody. Skutečnost je ale úplně jiná, dinosauři se svým chováním spíše než plazům podobali dnešním savcům. Nelze si nevšimnout podobnosti v chování mezi sauropody a slony, ceratopsidy a pižmoni nebo třeba raptory a lvy. V tomto článku napíšu něco o sociálních jednotkách dinosaurů.
Velociraptoři už oddělili protoceratopse od stáda, zbývá už jen zasadit smrtelný úder.
Zato deynonychové už mají hostinu jistou, jejich systém neselhal, tenontosaurus každou chvíli padne.
Mapusauři to nemají jednoduché, argentinosauři jsou mnohonásobně větší a je jich víc.

zdroj obrázků: Dinoraul

Jak už padlo úvodem, dinosauři se svým chováním spíš než plazům podobali savcům. Sauropodi žili kvůli obraně ve stádech, kde si vzájemně pomáhali. Starší při napadení stáda chránili mladší jedince, kteří to za několik desetiletí opláceli další generaci. Když se podíváme na slony, jejich stádo vždy vede stará zkušená samice, mohlo tomu tak být i u sauropodů. Podobných případem jsou velcí rohatí ceratopsidi. To jak žili nám mohou prozradil jim velmi podobní pižmoni, kteří dnes žijí v oblastech severního polárního kruhu. Když je napadnou predátoři- třeba vlci, udělají kruh na jehož kraji jsou statní samci, ve střední vrstvě samice a uprostřed mláďata, vlci tak mají jen malou šanci chytit i toho nejslabšího jedince, navíc jim pižmoni rádi uštědří pořádnou ránu svými rohy. S největší pravděpodobností tomu tak bylo i u ceratopsidů. Opačným příkladem jsou thyreophoři, ti byli dokonale vyzbrojení k obraně. Útočník tak měl minimální šanci chytil i osamělého jedince, přesto rádi vytvářeli dočasné skupiny, nebo se spojovali s iguanodontidy, kterým pomáhali s obranou. Aby měli dravci alespoň nějakou šanci uspět museli se také spojit. Malý teropodi- raptoři se spojovali do skupin asi o 3-5 členech a každý člen hrál určitou roly, některý naháněl oddělenou kořist, další jí skočil na záda, aby jí znemožnil útěk, někdo také musel zasadit smrtelný úder drápem do krku. Je možné, že primitivní dinosauři jako byl například coelophysis tvořili až stohlavé tlupy. Před takovou sebrankou nebylo téměř nic v bezpečí. Větší dravci se živili buď mršinami, nebo lovili sami, to je ale nepravděpodobné. Možná také tvořili skupiny, většinou rodinné, ve kterých byl lov mnohem snazší.

Smilodon

12. listopadu 2010 v 13:54 | forusrakos |  starší články
Smilodon je kočkovitá šelma , známá spíše pod přezdívkou šavlozubý tygr. Tuto přezdívku dostal neprávem, protože má mnohem blíže ke lvům. Byl popsán již v roce 1842 Dánem Peterem Lundem, jméno smilodon je z řečtiny a znamená něco jako zubatý úsměv. Žil před 2,5 miliony lety- 10 000 lety, zjednodušeně by se dalo říct, že koncem třetihor a počátkem čtvrtohor. Jeho původní domovinou byla Severní Amerika, když se ale obě Ameriky spojili přešel na jih, kde se stal velmi úspěšným druhem, dokonce vyhubil své potravní konkurenty phorusrhacose. Lovil hlavně velké kopytníky a chudozubé savce, tak že jim skočil na záda a prokousl průdušnici a krční tepnu. Stejně jako u lvů, lovili převážně samice. Jako jiné šelmy i smilodn polykal trávu, aby si pročistil střeva. Byl vysoký 1,2-1,5m (v závislosti na druhu) a dlouhý 260-300cm, to ho řádí mezi největší kdy žijící kočkovité šelmy. Měl mohutné tělo a silné nohy a krk. Smilodoni měli poměrně malé zuby, výjimkou byly pouze tesáky dlouhé až 23cm. Nebyli ale určené k boji, byli křehké, z boků zploštělé a zezadu ostré. Spíše než jako nože je používal jako bodáky. Čelistní kloub rozevřel až do 1200. Vyhynul, protože vyhynula jeho přirozená kořist- velcí kopytníci. Na vyhynutí se mohli podílet i lidé.

DRUHY: S. gracilis (Severní Amerika, nejmenší, předek všech ostatních druhů)
S. fatalis (Severní Amerika)
S. populator (Jižní Amerika, největší)

FILMY: Ve filmech je smilodon jako doma, zahrál si ve filmech Putování s pravěkými zvířaty, Prehistorický park, Pravěk útočí, 10 000 př.n.l., Doba ledová...
Smilodoni z Putování s pravěkými zvířaty.
kostra smilodona (pravděpodobně maketa) odtud